Zcela jinou kapitolou je úsek řeky pod Dolními Kounicemi. Když jsem se o něm snažil získat nějaké informace, mimo strohý zápis kilometráže, kdy a jak je řeka splavná, narážel jsem neustále na bariéru mlčení a nejistých výroků typu „možná … snad … asi tak nějak“. Jedinou vlaštovkou byl osamocený článeček uveřejněný kdysi před lety v „Raft-kajaku“, přirovnávající dolní úsek Jihlavy k Lužnici.

Mnohem povzbudivější byl pohled na letecký snímek na www.mapy.cz. Meandrující koryto obklopené pásem lužního lesa lemovaly výrazné pláže říčního písku a místy zčeřená hladina dávala tušit, že tento nížinný tok není zcela bez proudu.

Vhodný výchozí bod plavby v Dolních Kounicích se nachází asi 200 m pod jezem (ř. km 28,6). V tomto místě je pozvolný levý břeh přístupný díky souběžné místní komunikaci. Přímo nad východiskem plavby se na návrší vypínají budovy zdejšího hradu.

Ještě než vyplujete, rád bych vás upozornil na několik zajímavostí, které v tomto malebném městečku rozhodně stojí za vidění. Kromě přístupného hradu můžete navštívit i zříceniny gotického kláštera Rosa Coeli. Jeho romantická silueta viditelná i z řeky je jako vystřižená z daleké skotské vysočiny. Magická síla tohoto místa působí obzvláště v noci za mihotavého svitu pochodní.

Chcete-li mít zámek, klášter i celé městečko jako na dlani, vydejte se barokní křížovou cestou vzhůru ke Sv. Antoníčku. Od kostelíka je krásný výhled na řeku tekoucí od západu z Vysočiny i na vzdálený masiv Pálavy.

Pod Kounicemi teče řeka mírným proudem dvacet metrů širokým štěrkovým korytem. Není-li právě po bouřce, která do koryta splaví hlínu z pole, je voda v řece velmi čistá. To, že nějakých padesát metrů od vás vede silnice, stojí domy a zahradní altánky, zjistíte jen díky bedlivému pozorování.

Od okolní civilizace vás záhy oddělí husté břehové porosty, ve kterých se ukrývá spousta zpěvného ptactva. Usedněte tedy do lodě a koncert může začít.

U Pravlova se řeka zvolna rozšiřuje, přibývá mělčin a travou porostlých ostrůvků. Průjezdů je naštěstí dostatek.

Před Kupařovicemi se jako předzvěst objevují první meandry. Vysoké hlinité břehy skýtají hnízdiště rorýsům, v hlubokých tůních můžete zahlédnout ryby úctyhodných rozměrů.

Když se vám mezi stromy ukáže několik kupařovických stavení, přiblížíte se na ř. km 24,9 k něčemu, co lze nazvat zaniklou vodní stavbou. Tento provalený, zanesený jez – stupeň, jehož konstrukce je zvláště patrná u levého břehu, je nejlépe průjezdný (ač to tak na první pohled nevypadá) – kolem křoví vpravo. Pozor na vyčnívající dřevěné kůly!

Krátce za posledními kupařovickými domky vchází řeka mezi vysoké regulační valy, které ji provázejí až po vzdutí jezu u Medlova. Plavba tímto úsekem však díky lužnímu lesu pokrývajícímu levý břeh není nepříjemná. Pláže z bílých říčních valounků i jemného písku nabízejí místa k odpočinku nebo ke koupání v příjemně prohřáté vodě.

Jez medlovského mlýna na ř. km 23,2 je lépe za nižších nebo vysokých vodních stavů přenést vpravo. Jeho konstrukce je narušena a vyčnívající kusy betonu mohou poškodit plavidlo, v horším případě zranit jezdce. Za příznivého stavu je jez sjízdný vlevo.

Pod jezem začíná pravá divočina. Meandrující koryto obklopuje neproniknutelný pás lužního lesa a mokřadů. Místy se řeka zarývá hluboko do okolního terénu, který nad její hladinu vystupuje v podobě vysokých říčních teras. Svižný proud přechází v drobné peřejky a záhy utichá v hlubokých tůních. Jihlávka je tu divoká, nespoutaná – ne proudem a peřejemi, ale svým rázem a nezničenou přírodou. Přitom stačí vysednout z lodě, udělat pár kroků, a opět se ocitáte v člověkem kultivované krajině.

V nekonečných meandrech ztrácíte pojem času a vaše orientace dávno vzala za své. Tiše čeříte pádlem vodu a rozhlížíte se kolem. Ani by vás neudivilo, kdyby z některého břehu vyčnívalo torzo prastaré dřevěné lodi.

O tom, že tudy proplouvaly, nemůže být pochyb. Dokladem dávného osídlení říčních teras jsou střepy starých nádob, zvířecí kosti a úlomky železářské strusky ve štěrkových náplavách. Převládají úlomky středověkých nádob ze 14. a 15. století, které díky kvalitnímu výpalu mohou delší čas odolávat přírodním procesům v říčním korytě. Řeka zřejmě někde narušila kulturní vrstvu a roznesla její obsah dolů po proudu.

V pravé divočině nesmějí chybět padlé kmeny stromů. Některé jde přejet, některé podplout, ale to jen proto, abyste si další kládu přetáhli. Zajisté bude ležet v místě s vysokými břehy s porostem dvoumetrových kopřiv. Nic si z toho nedělejte. Kopřivy jsou prý dobré na revma a kromě toho ulevíte zadnici otlačené z lodi.

Meandry pokračují až za most polní cesty (ř. km 17,4) u Smolína. Dál řeka zvolna usíná na vzdutí cvrčovického jezu. Pádlování tohoto dlouhého voleje trošku kazí příznivý dojem z předchozí plavby. Břehy jsou obsazené množstvím rybářů a je nutné dávat pozor na napjaté vlasce udic. Optáte-li se, jak je daleko k jezu, obvykle vám odpoví, že kousek. Ten kousek budete pod žhnoucím sluncem pádlovat téměř celou hodinu. Naštěstí se u jezu nachází stánek s občerstvením, přírodní koupaliště a plocha s karavany, kde by se snad po dohodě s majitelem dalo tábořit.

Nesjízdný jez je vhodnější přenášet vpravo a spouštět lodě do elektrárenské stoky, která po pár metrech ústí zpět do koryta řeky. Jez kromě elektrárny zásobuje vodou Mlýnský náhon, který mimo jiné napájí Pohořelické rybníky a zpět do řeky se vrací v Ivani. Nakolik jeho průtok při nižších stavech než 5 m³/s ovlivňuje stav vody v dalším úseku, mi není známo. Vzhledem k zanedbatelnému spádu zřejmě jen nepatrně.

Pod Pohořelicemi, za mostem silniční komunikace R52 (díky okolním vinným sklepům někdy přezdívané „Alkoholštráse“), řeka opouští civilizaci a přimyká k lužnímu lesu. S koncem regulace za železničním mostem opět meandruje a svým vzhledem připomíná úsek mezi Medlovem a Smolínem.

Plavbu je nutné ukončit u mostu v Ivani. Pod Ivaní už není žádná komunikace, kam by mohl legálně najet doprovodný automobil. Pod soutokem se Svratkou vodoteč ústí do Věstonické vodní nádrže, kde byla roku 1994 vyhlášena přírodní rezervace.

Na stole mi leží informační materiály Centra ekologické výchovy Pálava, z nichž bych si dovolil citovat dvě důležité věty: „Roku 2005 byla Věstonická nádrž vyhlášena v soustavě Natura 2000 ptačí oblastí. Přístup veřejnosti je umožněn pouze po obvodové komunikaci v koruně hrází.“

Případný jednorázový průjezd skupiny lodí jsem konzultoval s ekology. Jejich zamítavý postoj i přes jeho relativní neškodnost je vcelku logický. Na jezeře by díky značnému turistickému ruchu v okolí mohla nastat neudržitelná situace. Pokuste se to prosím respektovat.

Pro plavbu po dolním úseku Jihlavy pod Dolními Kounicemi dostačuje průtok 5 m³/s, který si ověříte na www.pmo.cz. Pokud nespěcháte, můžete plavbu rozvrhnout na dva denní úseky délky 14 a 11,5 km, které je možné kombinovat s pěší turistikou a návštěvami památek. Touto plavbou můžete navázat na splutí pořádaná z Mohelna, kdy na vzduté hladině řeky bez větší námahy doplujete až po Dolní Kounice. Po plavbě na přeplněné řece budou pro vás dva zbylé dny balzámem na duši a z náhodného setkání s osamocenými plavci budete mít opravdu radost.

Tento průvodce vyšel v 1. čísle Hydra 2010.