Jezernatý kraj pohodových lidí a taky bobrů, lišek a mořských orlů. Kraj, kterým se kroutí řeky, ponechané na valné části toku svému osudu. Klidné řeky s čistou vodou, nepříliš poznamenané pádly vodáků. Ano – mám na mysli Polsko, zemi objevovanou vodáckými romantiky a milovníky klidu a samoty, jakou na českých řekách už nenaleznete.

Řeka Obra teče v zemi Lubuské, ve středním Polsku. Na mapě ji můžete hledat v území mezi městy Zielona Gora a Poznaň. Velkým městům se ale řeka vyhýbá a protéká jen několika malými městysi. Je tedy hodně přirozená, čistá a obklopená krásnou přírodou.

Další výhodou pro české vodáky je její relativní blízkost k naší zemi. Do Zbašína, odkud jsme pluli, je to z Prahy nějakých tři sta padesát kilometrů, asi pět hodin jízdy autem. Polské řeky jsou všeobecně daleko méně frekventované než ty české, a tak jsou vyhledávány hlavně milovníky klidu a přírody.

Řeka Obra není v tomto směru výjimkou. Během týdenní plavby jsme potkali jen tři malé skupiny, z nichž jedna byla z Německa a druhá z Finska. Naprostou většinu času jsme byli na řece i v tábořištích sami a připadalo nám, že lekníny a stulíky kvetou jen pro nás.

Návštěvnost řeky je malá i na polské poměry. Má to několik důvodů. V horní části v oblasti jezer řeka prakticky neteče, a to ani v úsecích mezi jezery. Jezera v létě eutrofizují, česky řečeno, jsou v nich sinice i povrchově plovoucí rostliny. Ale voda se postupně vyčistí, a tak paradoxně na středním a dolním toku už vidíte perfektně i do dvoumetrové hloubky. V dolním úseku, kde už je proud znatelný a místy i silný, je zas voda zatarasená množstvím padlých stromů, plavba je hodně pomalá a náročná. V neposlední řadě je překážkou plavby ornitologická rezervace na jezeře Wielkie, která se smí proplouvat pouze od půlky června do konce prázdnin. Plout se smí pouze podle bójí a každé proplutí by mělo být oznámeno na správu „parku krajobrazovego“. Možná i z těchto důvodů jsme u řeky nepotkali jedinou půjčovnu lodí a tábořiště byla úplně prázdná. Více známá je kupodivu Paklica, což je malý přítok, který se do Obry vlévá v Miedzirzeczi. Popularita Paklice je daná reklamou od místní aktivní cestovky, takže internetem inspirovaní vodáci často zamíří sem a pokračují dál po Obře až z Miedzirzecze. Je to určitě škoda, protože i střední Obra je dozajista krásná.

Ale vezměme to hezky od začátku. Obra pramení ve výšce 140 m n. m. poblíž osady Stara Obra. Horní tok řeky se rozděluje do kanálů, které odvádějí vodu do různých povodí a často jsou zarostlé rákosím. Pod městem Koscian se řeka postupně dělí do tří umělých kanálů a vodácky se moc nevyužívá. Jako hlavní zdrojnice řeky Obry se považuje tzv. „Pólnocny kanal Obry“, vznikající nedaleko města Koscian odbočením z kanálu Prut. Odtud má řeka délku 164 km, ale ani tento tok ještě není vodácky využíván.

Samotná řeka Obra začíná podle hydrologických údajů až v osadě Kopanica. V těchto místech začíná oblast jezer v tzv. „Zbašínské brázdě“, což je mimochodem pozůstatek po činnosti ledovce. Ledovcová jezera jsou přírodní, a tedy nevypustitelná, bez hrází a přehrad. Jak do nich mezi rákosím vjedete, tak z nich i vyjedete ven. Táhnou se velkým obloukem k severozápadu a jsou bezesporu krásná. Ale všeho krásného pomálu, a tak je lepší začít až ve Zbašíně, což je město asi uprostřed jezerní oblasti. Odtud je do ústí nějakých pětadevadesát kilometrů, asi šestidenní plavba. Na prvních dvaceti kilometrech od Zbašína je několik menších jezer, ale řeka moc neteče ani ve spojovacích částech toku.

Sotva znatelný proud se líně kroutí v nekonečných rákosištích, aby se rozplynul v dalším jezeře. Ale vynechat tenhle úsek by jistě bylo škoda. Jezera k polským řekám jednoduše patří. Milovníci a znalci flóry se mohou těšit na lány leknínů a stulíků, třímetrový rákos i orobinec, zátoky porostlé šípatkou, sítinami, rdesnem i rdestem a desítkou dalších, mně neznámých rostlin. V líném proudu se vlní všemožné řasy a přátelsky ovíjejí nohy koupajících se. Volavek, různých kachen, roháčů, divokých hus i kormoránů potkáte nepočítaně. Zejména v rezervaci jezera Wielkie je ptáků tolik, až cítíte, že tady ještě stále má příroda převahu nad člověkem. Ostrov kormoránů se stovkami ptáků na větvích uschlých stromů, kejhání startujících divokých husí, leknínové moře, břehy schované za rákosím, a hlavně nikde nikdo, žádné chaty, pláže a lidský halas – taková jsou polská jezera. Dokonce jsme měli to štěstí pozorovat mořského orla na lovu ryb. A rudou stezku na zrcadlové hladině při západu slunce v jezeře Lutol si budu pamatovat ještě hodně dlouho. V takovýchto chvílích a po takovýchto stezkách kráčí k člověku štěstí, víra i naděje.

Od nenápadného výtoku z jezera Rybojady se charakter řeky nápadně změní. A není divu, oblast ledovcových jezer končí, řeka konečně proráží stokilometrový morénový val a vydává se k západu. Objevují se první vysoké písečné břehy a řeka se začíná kroutit v meandrech. Projedete otevřený a jediný (!) jez na celé řece, a už narazíte na první bobří stopy. Když jsme uviděli první okusy od bobrů, zastavili jsme a znovu obdivovali velikost hoblin, svědčících o síle bobřích čelistí. To jsme ještě netušili, že nás takových stop čekají tisíce. Zejména v lesních úsecích kolem Gorzyce a pod přehradou Bledzew je řeka plná pokácených stromů, plavba je hodně pomalá a technicky náročná. Ale skutečných přenášení po břehu je jen několik. Naprostá většina překážek se dá objet, přejet či podjet, případně přetáhnout přes padlý kmen tak, že posádka balancuje na kmeni a přesune odlehčenou loď. Plavba se dá zvládnout i s týdenní bagáží a malými dětmi na palubě. Jen je potřeba mít dost času, neboť spěchat se na Obře příliš nedá. A ani není kam, oči milovníků přírody se mají stále na co dívat, uši co poslouchat.

Proud se pod jezery znatelně zrychlí a jak to tak v meandrech bývá, nejsilnější je v místech padlých stromů, takže přibývá i mírně nebezpečných situací při ekvilibristice mezi pahýly, větvemi a kmeny. Ovšem skutečné peřeje se nekonají nikde, spád zůstává hluboko pod jedním promile. Tisíce vážek, ryby i stovky pavouků ve větvích nad vodou se postarají o většinu komárů a ovádů, takže při plavbě řekou komára většinou nepotkáte. Horší je to na březích a v lesních mokřadech, ale ani v letošním mokrém létě to nebylo nic, co by repelent nespravil.

Rozlivů v rákosí postupně ubývá, a vysoké zalesněné břehy se přiblíží z obou stran. Polský průvodce dokonce hovoří o průlomovém charakteru řeky. Ale všude jen hlína a písek, nějaké skály či kameny nečekejte, vždyť nejvyšší vrcholky v okolí dosahují maximálně 80 metrů nad mořem, ale na polské poměry teče řeka hlubokým údolím. Po průjezdu městečkem Miedzirzecz, kde ústí zmíněná Paklica a kde stojí zajímavá vodní tvrz, začíná nejtěžší, ale i nejromantičtější úsek řeky. Hluboké lesnaté meandry řeky přeruší pětikilometrové vzdutí přehrady Bledzew, kde také čeká jediné přenášení, při kterém jsme vyndávali bagáž z lodí. Sedmimetrová přehrada se obnáší asi stometrovou a vyznačenou přenoskou. Přehradní jezero je i místem, kde se dá snadno tábořit v četných zálivech. Od přehrady zbývá do ústí dvacet kilometrů a je radno si tenhle úsek ještě rozdělit na dva dny. Nabízí se krásné lesní tábořiště Lisia gora na kilometru 7.

Po cestě minete osadu Bledzew, kde se dá opět nakoupit. Za zmínku stojí i památky na tzv. Medzyrzecki rajon umocňony“, neboli opevněný val, který budovali Němci ještě před válkou. Jedná se o rozsáhlý komplex podzemních chodeb, bunkrů, kanálů, sklápěcích a otočných mostů, který měl sloužit jako obrana východní hranice Německa. Nebyl nikdy dostavěn, ale i tak tady po lesích najdete plno betonových připomínek lidské vynalézavosti, pokud jde o to jak zabít své bližní. Po nás naštěstí už nikdo nestřílel a největší dobrodružství jsme zažili s liškami.

Při jednom bivakování v lese se na nás liška přišla podívat, světlo ohně a baterek jí zjevně nevadilo, a neochotně poodběhla až po důrazné domluvě letícími klacky. To jsme ještě netušili, že v tu samou chvíli se zezadu plížil dvakrát větší lišák. Chytrá zvířata! Asi hledala něco k snědku. S myšlenkami na možnou vzteklinu jsme se smíšenými pocity urychleně balili jídlo do neprodyšných obalů a zatahovali u stanů „liškytiéry“. Ale naštěstí nám lišky popřály dobré noci. A tak jsme se jim druhý den odvděčili jen mírně nazelenalým salámem a oschlým chlebem.

Od tábořiště na Lisiej Gore už čeká posledních pár kilometrů. Už zdálky vás vítá hluk kamionů na mostě frekventované státní silnice ve Skwierzině. U mostu se dá i nouzově přespat, ale rachot dopravy je opravdu strašný. Ticho lesních zákoutí a ševelení mírného proudu odteklo spolu s Obrou, aby se po posledních dvou kilometrech definitivně připojilo k řece Wartě.

Praktické informace:
- Pro orientaci na řece, a zejména na jezerech, je nutná mapa. Existuje též průvodce v polštině, autor Marek Lityňski, mapa „Pojezierze Lubuskie“ i průvodce se dá sehnat i v Česku (internet).
- Denní úseky je třeba plánovat s ohledem na množství překážek. Pro jízdu s bagáží je denní maximum 15 – 20 km.
- Táboření na Obře je limitováno mokřady a pralesními úseky. Ale pokud naleznete vhodné místo, je divoké táboření bez problémů. I povolených míst k táboření je dostatek. Nicméně průvodce zobrazuje řadu tábořišť, která neexistují, a naopak řada jich v něm není. Pozor je třeba dávat při rozdělávání ohňů. Pokud něco v Polsku nemají rádi, tak je to oheň v suchém, většinou borovicovém lese. I na tábořištích bývá zpravidla jen jedno velké ohniště pro všechny.
- Pro transport řidičů z cílového města Skwierzyna do Zbaszyna se dá využít vlakové spojení (4x denně)
- Auta jsme zaparkovali v jachtklubu a kempu u koupaliště ve Zbaszyně
- Potraviny i nápoje vychází stejně draho jako v Čechách.

Článek vyšel ve 2. čísle 2010.