První překvapení na nás čekalo hned po příjezdu k hrázi v Klausu, když pod přehradou do výše tryskal mohutný proud vody. Vzhledem k předchozím intenzivním dešťům bylo v nádrži asi zbytečně moc vody, tak ji „lehce“ odpouštěli. V každém případě opravdu zajímavá podívaná hned na začátek.

Steyr: úsek Klaus an der Pyhrnbahn – Haunoldmühle

Start: pod hrází přehrady v Klausu, příjezd k nástupní rampě na pravém břehu po úzké silničce přímo z obce a přes most pod hrází nebo přes těleso hráze a dále po chvíli mezi domy zahnout vlevo dolů k řece.
Cíl: most u Haunoldmühle, parkoviště na pravém břehu
Obtížnost: WWI–II, přenášení dvou elektráren, místy možné riziko spadlých stromů
Sjízdnost: celoročně, vodočet Klaus: 125 cm MV/ 180 cm SV/ 240 cm VV
Doba splutí: podle tempa a množství zastávek tři až pět hodin
Délka úseku: cca 17 km

Ráno už naštěstí byl tenhle místní vodotrysk vypnutý, takže jsme mohli sjet pod hráz a připravit věci k splutí. Než jsme se ovšem stihli nalodit, přišla vydatná přeháňka. Další nás pak opakovaně provázely i při splutí. Nevýhodou těchto dešťů bylo to, že během každého se těsně nad hladinou vytvořila vrstva poměrně hustého oparu a chvíli trvalo, než se zase rozplynula. Mohli jsme si tedy sice prohlížet stěny skalnatého údolí nad námi, ale jinak jsme chvílemi pluli tak nějak poslepu. Díky lehkému terénu to však nebyla výrazná vada a žádná zrada v podobě nenadálé překážky se tu neobjevila. Místy jsme se houpali na pohodových pravidelných vlnách a cvičně vymetali občasné vracáky, zatímco jinde jsme se jen při sledování skal nechávali unášet svižným proudem. Na jeho rychlosti se projevoval stále skvělý stav, lehce nad hranicí střední vody.

Brzy jsme se dostali ke vzdutí nad elektrárnou u soutěsky Steyrdurchbruch. Ačkoliv překonávání jezů (s výjimkou sjíždění některých) není zrovna naší vyhledávanou disciplínou, tak zdolání této elektrárny i po souši přece jen nevšedním zážitkem bylo. Nejsnáze by se dalo dolů k vodě dostat sjetím luxusní skluzavky, ale ta byla zavřená, takže se muselo na břeh. Na výstupní místo upozorňuje výrazná cedule a na levém břehu je zbudováno menší molo usnadňující výstup, od kterého vede k elektrárenskému mostu pěší stezka. Z něho se otevře pohled na vlastní slepencovou soutěsku. Sestup dolů k vodě proudící o hezkých pár metrů níže usnadňuje soustava žebříků vedle na skále a dřevěná, téměř svislá plošina na spouštění lodí, opatřená lanem a karabinou. Jestli to chce dát na něco pozor, tak dole při nasedání. Beton a skalní nasedací výstupek jsou kvůli vlhku docela kluzké, takže o uklouznutí se není třeba moc snažit. Naše vlastní zkušenost…

Mezi skály proud sice odtéká stále svižným tempem, ale je to jen hladká voda. Přesto tahle krajinově určitě nejhezčí část splouvaného úseku nabízí i trochu toho vodáckého povyražení. Za prvním ohybem se řeka odráží od skály na levém břehu a za našeho stavu se tu tvořila docela hravá rozhraní a bludné proudy. Krátce poté ještě následuje na poměry tohoto úseku větší peřej s hezkými vlnami. Pak už se ovšem skály rozestoupí a z téhle krátké soutěsky je člověk venku.

Při pokračování plavby jsme se dostali na blízké vzdutí elektrárny Agonitz, jejíž přenášení už tak zajímavé nebylo. Výstup nad ní na levém břehu ovšem usnadňuje rampa od vody a přístup pod ní zase schody. Podle popisů na rakouských stránkách měl být úsek z Agonitzu o něco peřejnatější než část bezprostředně pod Klausem. Krátce po přenesení elektrárny se také objevila poměrně výrazná peřej, kde by člověk mohl chvíli jen tak cvičně pilovat techniku, jenže po jedné přeháňce jsme ji jeli prakticky naslepo. Steyr i dál hezky teče a na řadě míst se hladina příjemně vlní.

Kromě soutěsky Steyrdurchbruch všechny popisy řeky jako její druhou hlavní atrakci uvádějí přírodní úkaz Rinnende Mauer, což je slepencová skála, z níž tryskají desítky pramínků. Pravdou je, že ze skály cedilo skutečně fest. Ovšem prý i v horkém a suchém létě tady pod touhle stěnou stále „prší“, díky čemuž tu útočiště našla řada vzácných druhů. Abyste tuhle zajímavost neminuli, chce to ve chvíli, kdy se řeka rozvětví, plout krajním pravým ramenem při břehu, kde vede pěší stezka. Z pohledu vodáka je možná podstatnější, že bezprostředně za touhle stěnou se u soutoku koryt objevila peřej s největšími vlnami, kde jsme se houpali opravdu krásně.

Ani dále Steyr nezahálí a vlny alespoň místy plavbu zpříjemňují. Údolí už v tuto chvíli ovšem není tak zajímavé jako výše, takže člověk pomalu začíná myslet na konec splutí. Vhodným bodem k ukončení plavby je most u Haunoldmühle, vedle něhož se na pravém břehu nachází menší parkoviště. Pokud má člověk ale chuť pokračovat, tak mu v tom nic nebrání.

Přestože je úsek Steyru z Klausu lehčí než klasika od Strombodingu, krajinově je podstatně zajímavější a ani vodácky nelze mluvit o nějaké nudě. Navíc má být tato část řeky sjízdná celoročně. My se po splutí shodli, že zastávka tady se vyplatila a strávili jsme tu příjemný den. Jestli se budete kolem Steyru pohybovat, nemusíte se při pádlování rozhodně omezovat jen na standardní úsek nad přehradou. Řeka toho totiž nabízí výrazně více.

text: Vojta Brádle
foto: Vojta Brádle a Andílek