Po zjištění základních informací jsme zjistili, že na Tichou Orlici si budeme muset vyhradit více času. Je poměrně dlouhá a dá se na ní udělat pěkný týdenní výlet. My jsme byli omezeni víkendem a vybrali jsme si nakonec variantu splutí konce Divoké Orlice a spojené Orlice do Hradce Králové. Jako útočiště výborně posloužila základna Rampa Sport v Týništi nad Orlicí. Rezervace lodi proběhla bez problému a v sobotu v poledne máme být v Týništi nastoupeni.

Na místě už na nás vše čeká a necháváme se odvézt do Kostelce nad Orlicí, kde má naše plavba po Divoké Orlici začít. Koukal jsem se na vodočet a vyslovuji obavy o stav vody. Jsem ale ubezpečen, že vody je dostatek, že se dneska splouvá i od výš. Další otázky tedy směřují na charakter řeky. Z map jsem vyčetl, že řeka hodně meandruje. Dovídám se, že řeka skutečně meandruje a díky tomu, že protéká přírodním parkem Orlice, navíc skrz krásnou přírodu, je odříznutá od všeho. „Často se stává, že lidé si půjčí loďku a plavbu po pár kilometrech vzdají u prvního mostu, kam pro ně musíme přijet. Prostě na to nemají a v každé zatáčce se vykoupou. Však uvidíte“ slyšíme od personálu půjčovny. Přítelkyni to trochu děsí a já se nemůžu dočkat. Moje obavy, že jenom budeme bušit po klidné hladině se nenaplnily. Odpověď týkající se počtu jezů nás potěší oba. „Na trase je jen jeden a ten se dá buď dobře obnést nebo přetáhnout propustí.“

Jsme v Kostelci n. O. a řeka tu líně teče rovným korytem. To moc meandry nejsou. Dostáváme ještě vysvětlení, že za 500 m to všechno začne, že tady přes město je řeka regulovaná. Obdržíme loď a můžeme vyplout. Během prvních metrů si vyjasníme kdo na které straně bude pádlovat a musím dokázat, že napravo opravdu řídit loď nedovedu, že to bychom dopadli jako většina skupin, které končí vykoupané u prvního mostu. Uběhne chvíle a už si to kroutíme skrz první meandry. Divoká Orlice překvapuje. Rozjet to jazykem, vyhnout se vrbičkám, objet trčící kládu, pro někoho kdo lodi moc nevládne to opravdu nebude úplně zadarmo. A v tomhle tempu pokračujeme dál a dál. Brzy učím přítelkyní číst vodu a časem už obstojně poznává kudy peřeje pojedeme. Samozřejmě po sérii hlášek, kterými si asi prošel každý: „Tam je kámen. Kde? Drrrrrrh! Pod náma“ nebo „Tady je mělčina. Drrrrrh!“

Divokou Orlici si maximálně užíváme. Plavba neskutečně ubíhá a o peřejky není nouze. Pořád je co vymýšlet. Dvakrát si dokonce elegantně pomůžeme vracákem, abychom se vyhnuli nepříjemnému roští. Párkrát potkáváme zmiňovaný fenomén, lidi vylévající na břehu loď. Ahóóój! Někteří zdraví, jiní kysele koukají, jedni říkají máme mokrý cigára. Na případné nebezpečí nebo důležité body v krajině nás upozorňují informační tabule s údajem o ř. km. a s popisem toho co nás čeká nebo kde právě jsme. Docela milá věc. Plavbu přerušujeme na jedné z četných mělčin se zlatavým pískem a dáváme si svačinu a pozorujeme projíždějící kolegy vodáky. Pohoda u vody jak má být. Jen na koupání to moc není. Je trochu pod mrakem a pomalu schnout se nám nechce.

Po čase dorážíme na soutok s Tichou Orlicí a vplouváme tak na Orlici. Chvíli po soutoku chceme prozkoumat slepé rameno, ale vykazuje nás rybář milým: „Jeďte do haj**u, na řece máte místa dost, tady nemáte co dělat.“ Poděkujeme uctivě za jeho milá slova, na což nechápavě hledí a vracíme se zpět do koryta řeky. Doufejme, že to řeka viděla a pánovi žádnou rybu nedala. Brzy přichází volej a ten signalizuje avizovaný jez. Na ten nás brzy upozorní infotabule a za chvíli už je vidět. Všechna voda jde přes elektrárnu, ale naštěstí se vrací do koryta hned pod jezem. V klidu přenášíme po pravém břehu a pokračujeme v plavbě. Je to odsud už jen kousek na dnešní tábořiště – základnu Rampa Sportu, odkud jsme v poledne vyjížděli autem nahoru.

Po přespání nás čekají meandry spojené Orlice. Údajně by řeka už měla být lehčí, ale pořád by měla svižně téct. Rozhodujeme se, že upádlujeme skoro 25 km a skončíme těsně před Hradcem Králové v obci Svinary. Vstáváme brzy, abychom na řece byli sami a vyplácí se to. Proplouváme prvními meandry při vycházejícím slunci, které nabírá sílu a pozorujeme probouzející se přírodu. Všude je neuvěřitelné ticho, sem tam před námi přefrnkne nad řekou ledňáček, chvílemi se z vody zvedne popelka volavkavá, na jedné z mělčin jsme vyplašili srnce, který se byl napít, jednou na nás z křoví civěla nějaká ondatra či co to bylo a občas musíme dát pozor na podřimující rybáře. Je na nich vidět, že noc byla u vody náročná. Nemůžeme se nabažit toho ticha. Přítelkyně oceňuje ten zvuk, který vydává příď lodi, když rozráží hladinu nebo o ní začnou šplouchat drobné vlnky. To jsem rád, že si všimla!

Po pár kilometrech plavby nás čeká první jez. Je to spíš provalená hrázka, ale kameny jsou ostré a tak je dobré najít si správnou stopu. Nakonec se sjezd daří jen s jedním malým škrtnutím. Po pár hodinách jízdy jsme znaveni a tak odpočíváme na krásné písčité pláži. Svačinka, sluníčko, pohodička a hlavně nikde nikdo. Začínáme litovat, že jsme nejeli na delší dobu a nemůžeme si řeku užívat ještě několik dní. Snad příště.

Po pár hodinách plavby a překonání ještě jednoho jezu (tentokrát obnesením) dosahujeme našeho cíle, mostu ve Svinarech. Zavoláme si odvoz zpět do Týniště. Půjčovna funguje znamenitě. Během dvaceti minut od zavolání jsou u nás. Sotva jsme stihli posvačit zásoby. Děkujeme za půjčení a můžeme vyrazit zpět do Prahy. Dochází nám, kam to jedeme. Zejména hluk nás tahá za uši. Přeci jenom nás ty dva dny ticha příjemně naladily a člověk si snadno přivykne. Brzy budeme muset zase někam vyrazit. Doporučíte nám nějakou podobnou pohodovku, co má vodu celé léto?