Musím říct, že vše zůstalo při starém a přesně takové jak si to pamatuji, až jsem z toho byl dojatý. Jen v loděnici se laminátové kanoe vyměnily za plastové a ve společenské místnosti loděnice přibylo několik vtipných obrázků a artefaktů. Ale k věci. Do loděnice jsem vyrazil zejména z důvodu odemykání nové sezony.

Po poledni, když už slunce pražilo a rozpustilo ranní jinovatku jsme vyndali pramice z loděnice a nechali odemknout řeku. Byla dobře zamčená na několik západů, ale všechny se povedlo klíčem překonat. Po odemčení byl čas vyplout na oblíbený místní okruh. Proti proudu Labe ke zdymadlu Veletov, nechat se vyzdýmání nahoru, poté odbočit do jednoho ze slepých ramen Labe, tady zastavit a udělat oheň, aby se daly opéct špekáčky. A pak veletovským náhonem zpět k loděnici.

Plavba neprobíhala klidně snad ani minutu, hned před zdymadlem nás čekala zamrzlá hladina, takže jsem si s pramice trochu zahráli na ledoborce. To dokonale zabavilo zejména dětskou část posádek. Potom vplout do zdymadla, které, jak se ukázalo, děsí některé jedince svou velikostí a uzavřeností. Přeci jen je veletovská komora vysoká přes pět metrů! Zdýmnutí nakonec proběhlo rychle a všichni byli rádi, že se z temného dna zdymadla dostali na sluneční svit a mohli vyplout dále. Nad komorou nás čekal opět ledový problém, ale led nebyl nikde natolik tlustý, aby se nedal probořit.

Na opékání buřtů jsem se těšil, přiznám se jako „malej Jarda“, protože jsem tuhle činnost už neprováděl děsivě dlouho. A nebyl jsem zklamaný, jeden špekáček jsem si pěkně připálil do barvy černého uhlí a druhý už jsem zmáknul opéct tak, že by i Pohlreich zíral. Po svačině jsme neměli jinou možnost než vyrazit do divokých meandrů veletovského náhonu.

Náhon zprvu poklidně meandruje a je tak úzký, že občas máte starost se s lodí do zatáčky vejít. Občas vám taky učeše pěšinku (nebo sebere kulicha) nějaká větev nízko nad vodou. Brzy přichází veletovský mlýn, kde všechna voda mizí do turbíny a tak je nutné přenášet. Naštěstí je tu pohodlné vysedání a přenášení je jen krátké. Jen ty proudy pod elektrárnou jezu mi v dětství připadaly větší a divočejší. Pod mlýnem náhon dál krkolomně meandruje a za jedním z meandrů nám připravil parádní překvapení. Strom přes celou řeku. Takže hezky pomalu přirazit ke kmeni, vystoupit na něj, přetáhnout pramičku, zase do ní naskákat a tradá dál.

Na konci náhonu ještě číhá adrenalinové překvapení, malý stupínek, který nenechá nikoho z přítomných klidným. Za prvé by se určitě nikdo nechtěl koupat ani namočit v takové zimě, což už se tu několikrát stalo. A za druhé všichni doufali, že se to stane někomu jinému. Každá loď, která stupínek překonala, čekala pod ním jak supi, když čekají na mršinu. Naštěstí se žádná otužilecká koupel nekonala a nám už zbývalo jen přeplutí Labe zpět k loděnici. V loděnici se odemčená řeka musí pořádně zapít a oslavit a taky se všichni musí připravit na první trénink. Vždyť sezona právě začala.

Jak to zhodnotit? Nemohu než v superlativech, počasí vyšlo na jedničku s hvězdičkou, špekáčky předčily moje očekávání a zavzpomínat si na dětství s partou kamarádů, to je k nezaplacení. Za rok se pokusím dorazit na odemčení sezony znovu.

www.kvstarykolin.cz