Těším se, že si budeme povídat o filmech, ale začnu s dovolením otázkou vodáckou. Jel jste někdy Vltavu?
Nikdy jsem táborničení ani stanování nepoznal. Až teď, když jsme točili Vltavu, podařilo se mi svézt se na …co to bylo?…kánoe? Jenom jsem seděl uprostřed a dva šerpové mě vezli. Slunce mě spálilo úplně k smrti, protože mě nikdo neupozornil, jak je na vodě opalování nebezpečné. Ale ty obrázky, co jsme natočili, tak ty byly nádherné. Však taky v tom pořadu byly. To bylo moje jediné vodáctví a musím říci, že teď zpětně lituji, že jsem vodu nepoznal, že jsem se na to nedal. Když vidím vodácké tábory u Vyššího Brodu, u Rožmberka, tak to musí být nádhera. Ale je to jiný způsob života než jsem já zažil. Úplně jiný. To se nedá sloučit, dělat archiváře tělem i duší a natáčet pořady, a mezitím se ještě válet po tábořištích. Anebo tedy krásně plout těmi jezy a propustěmi.

Já jsem se narodil na kopci, kde nebyla voda široko daleko, ...tedy Sázava byla pět kilometrů. Ale z toho kopce jsem tak daleko nikdy nechodil. Ráno se jde třeba na houby s kopce krásně, ale odpoledne už je to těžké, protože se plazíte do obrovského kopce. Prostě, tohle mě minulo. Ve škole v Čimelicích, tam také nebyl žádný vodácký oddíl. Zřídili tam kdeco, skákali padákem, tancovali lidové tance…, ačkoliv jsme zase byli pět, šest kilometrů od Vltavy, od Zvíkova. Tam jsem chodil na soutok Otavy s Vltavou a dneska se mlátím do hlavy, protože jsem se tam jen válel u přívozu a vůbec mě nenapadlo, že bych třeba mohl vzít foťák, nebo měli jsme i kameru! Kolem pluly vory, to byla nuda, jeden za druhým. A dneska bych každý takový záběr vyvážil zlatem. Ale to je spravedlivé, člověk nemůže být chytrý hned, to by nebylo nic vzácného. Takže to tak asi mělo být.

Vám se povedlo pozvat národ k obrazovkám ke krásným záběrům báječných mužů s klikou. Jak vlastně nápad na archivní publicistiku vznikl?
Jsme v místnosti, kde už jednačtyřicet let nasávám filmovou historii, tak to by v tom byl čert, aby z toho něco nevzniklo. Já mohl vidět všechno i v dobách, kdy se nic nesmělo. Akumuloval jsem to do sebe. A pak mě napadlo, že by bylo pěkné, kdybych to neviděl jen já, ale i lidi. Když to neviděli díky tomu čtyřicetiletému přerušení.

Každá novinka má těžké začátky. Bylo obtížné prosadit v televizi Hledání ztraceného času?
Poprvé jsem měl takový bláhový nápad udělat fiktivní týdeníky okolo roku 1980, no to mě teda hnali. A dobře udělali. Představa, že bych v tom nějakým způsobem kličkoval, aby to tzv. prošlo, to bych se dneska styděl. Zaplať pánbůh, že mě hnali. Ale jakmile to šlo, tak jsem s tím přišel v roce 1990, 91. Ze začátku jen nesměle, v jiném pořadu. Jen jsem ukázal pár archivních pokladů. No, a na základě toho mi bylo nabídnuto, že bych mohl dělat čtvrtletně čtyřicet minut, pak měsíčně a pak týdně.

Co bylo podnětem pro archivní seriál o Vltavě?
Udělal jsem asi 250 pořadů. Těch běžných, klasické Hledáni ztraceného času. A jeden z nich byl o zrestaurování kuriózního filmu, který v roce 1935 natočil filmař Jaroslav Fišer. Ten si usmyslil, že zfilmuje symfonickou báseň Vltava. Především pozval nějakého hudebního skladatele, který Smetanu ještě přizdobil a předělal. Vltava trvá třináct minut. Když se hraje trochu pomaleji, tak o dvacet sekund víc, ale déle ne. Takže potřebovali natáhnout motivy, které se opakují, a připsat různé kudrlinky. Ještě to má kuriózní rámec,je tam nafilmován vznik té Vltavy. Smetana chodí v Jabkenicích kolem rybníka, krmí vrabce, je už starý a začne si hůlkou do písku čmárat noty. No, a to je východisko, začne pramen a pokračuje dál, až nakonec sedí v jabkenické myslivně u not a napíše konec, zaklapne desky a jsou tam ty dva údery. A tenhleten film jsem uvedl v rámci „Hledání“. Měl úspěch, ale když jsem film upravoval, tak mi to bylo takové divné. Začal jsem se tím hlouběji zabývat a zjistil jsem, že si nedali práci s řazením záběrů. Napřed, já to přeženu, byly Svatojánské proudy, pak jihočeská svatba. Tak jsem film přestříhal, přiznám se, aby krajina šla po pořádku. Se zvukem nešlo dělat nic. A začalo mě to tak zajímat a ohlas byl takový, že jsem si asi po dvou nebo třech letech řekl, že by nebylo špatné udělat pár dílů o Vltavě. Nejdřív čtyři, pak osm, když už jsme to točili, tak já mluvil o dvaceti. Pak, když začaly zatopené a zmizelé obce, tak jsme začali dělat Vltavu dům od domu. Dneska jsme ve Štěchovicích a děláme 69. díl!

Kolik dílů Vltavy bude celkem?
Podívejte, televize je nyní v prachmizerné finanční situaci. V současné době mám jistotu tak na dva díly dopředu. Možná skončíme u Vraného, když ne, tak to doklepeme tak do té osmdesátky. Sto dílů, to by už bylo natahované. Ale kdybychom vzali Prahu, ta sama by dala tak na deset dílů. To nebude, uděláme dva. Máme různé vodácké závody nebo otužilce. Ale také zajímavé pískování na Vltavě, opravu navigací a jezů. Ale nebudeme to přehánět. Když nastaly potíže a nám zredukovali pořady, řekli jsme si s kolegy, že prioritou by měla být Vltava, abychom ji dokončili. A tak jsem vlastně od podzimu neudělal jediné klasické „Hledání“. Což je minimálně půl roku. Chybí mi to strašně. Kdybych měl asi dělat jen Vltavu, tak bych se na ni asi naštval.

Vltava se promítá na výstavě Voda a život v Národním muzeu. Kolik dílů tam je půjčeno?
Národní muzeum má k dispozici asi deset dílů. Z různých úseků. Mám zprávy, že na to lidé koukají.

Kde je možné si natočené díly koupit?
Dá se koupit prvních čtyřiadvacet dílů. Jsou to dvě kazety. Můžou se koupit v Bontonu, v televizi přímo a ve větších prodejnách. Já jsem objevil, že jsou třeba i v prodejně rozhlasu na Vinohradské.

A pokud vím, má vyjít i knižní varianta.
Pokud víte... od koho to zas víte? Knižní varianta se nabízí, protože jsem shromáždil několik tisíc fotografií, nejmíň 4500. a pořád se hrnou další. A bylo by asi nerozumné neudělat papírovou podobu toho cyklu. Spíš obrazovou. protože je tady krásná kniha Zmizelá Vltava od pana Čáky, která je textová. Takže bych mu nechtěl konkurovat. Ale něco bych časem udělal. Něco se rýsuje, ale zatím nemám konkrétní představu. Třeba se Vltava objeví jako krásná kniha.

V každém případě jste tím seriálem udělal velikou radost všem vodákům, nejenom těm starším a samozřejmě nejenom vodákům…
Zájem lidí nás velmi překvapil. Točíme tak, že se někde postavím v Březí u Zátkových mlýnů, aby byly v pozadí, a tam se sbíhají lidi a ti nám ještě „práskají“, kdo má filmy a kdo fotky. Někdy to lidi bere, některé úseky jsou lidem zvlášť drahé. A nejvíc samozřejmě to, co zmizelo pod hladinou. Ukazovali jsme kostelík, jak tam dole tlí jeho zbytky, a to vzalo lidi hodně. Mě ale také. Když jsem materiál viděl, tak už jsem tam slyšel kostelní hudbu a cítil nostalgii.

Na seriálu je vidět, že archivní snímky komentujete hodně srdcem, že vám osudy krajiny i lidí nejsou lhostejné.
Zajímavé na tom je, že jsem Vltavu respektoval jako národní řeku, nádhernou, pěknou. Ale během toho cyklu jsem ji poznal úplně jinak. Když vím, kde byla která samota a myslivna a mlýn, tak je mi to velice blízké. Včetně těch lidí, kteří tam žili. Dovedu se do nich vcítit, jak prchali do kopců, když se každé jaro blížila ledová dřenice. A oni mi to píšou. Jak popadli ty dvě kravičky pod Svatým Jánem a hnali se do svahů. Byli na to zvyklí a neutekli, byli tam celá staletí. To je fascinující, že to vzali jako úděl a že tam musí tu stráž držet.

Je plno úseků, které mám rád. Vltava na Šumavě, to je nádhera. Úseky, které se lidem nejvíc líbí, jsou třeba Červenské proudy, potom zase Moráň tady na Slapsku a Svatojánské proudy. Ty teď právě děláme. Ze Svatojánských proudů od amatérů jsme udělali šest pořadů. Poslední je trochu plačtivý, takový žalozpěv. Kam zmizely ty proudy, včetně písničky, kterou tam „vyjou“ sestry Havelkovy. Krásně vyjou!

Celé toto číslo časopisu HYDRO věnujeme jihočeským řekám. Jaký máte vztah k jihu Čech?
Jsem z kraje, který s jižními Čechami spíš sousedí, ale samozřejmě k nim mám vztah. Zaslíbil jsem se Třeboni, tam mám známé, kamarády, tam jezdím. Jednou za rok tam zakotvím, protože začne houbová sezona. Vloni jsem tam nebyl, protože tam nebyly ani houby. Ale letos se tam zase chystám. Je to tam pěkné, až na komáry. Ale jinak jsme jihočeskou Vltavu poznali důkladně. Brali jsme to od Lenory, na Rožmberk, Vyšší Brod, Dívčí kámen.... Všechno jsme prochodili. Já tam před tím nikdy v životě nebyl. Byla to nádhera.

Poznal jste, jak moc se Vltava změnila, zažil jste při té práci něco, co vás opravdu překvapilo?
Když nepočítám ten fofr při povodních před dvěma lety, těžko říct. Když jsme tak putovali, když jsem se seznamoval s úseky, co už nejsou, tak mě napadlo, jestli za tu elektrickou energii bylo rozumné dělat vltavskou kaskádu. Když navíc zjistíme, že před povodněmi není s to lidi tak zcela ochránit? Naštěstí, když se dívám do plánů na přehrady kolem Krumlova či Rožmberka, kde by z rožmberského hradu koukala jenom špička, tak zaplať pánbůh, že už nebyly peníze, protože to bychom byli jedno velké jezero. Všeho moc škodí. Dokládají to i letecké záběry, které máme. Natočili jsme je za čtyři hodiny, za jeden let, protože jsme neměli nikdy dost peněz. To je veliká atrakce. Já na to nedám dopustit. Protože shora, i mapy a letecké snímky, to je ze všeho nejpřehlednější. Když stojíte někde na břehu, tak nevíte, jak se to vine, kam to zatáčí. Shora je to jasné. A proto taky používáme ty věci, pro přehlednost. Většinu úseků máme díky laskavosti povodí Vltavy sjeté na různých člunech. A v konfrontaci někdy máme starý vodácký film, stejný pohled, a když to do sebe prolnete, je to paráda a není už potřeba nic říkat.

Myslíte, že natáčení zpětně změnilo i vás?
Vltavu jsme začali v lednu 2000.Všechno člověka mění. Pohled na historii je daleko smířlivější. I na ty naše špatné časy třeba. On třeba protektorát není něco, čím bychom se mohli úplně pyšnit, že? Ale já se na to dívám vyrovnaně a chápu pohnutky některých lidí. Když se nedostanete do těžké situace, tak nemůžete nikoho soudit. Protože nevíte, jak byste se v ní zachovali sami. Mně vzala hlavně ta povodeň v roce 2002. A nejen mě, ale i stavitele přehrad. Ta pýcha šla pryč. To bylo postavené zčásti proto, aby už nic takového nebylo. A přesto se to stane. Nikdy neříkej nikdy! Já jsem říkal: „tak, a máme po Vltavě“, protože to bylo tak hrozné, tak katastrofální. Říkal jsem si, jak budeme lidem ukazovat tu nádheru, když řeka, potvora, umí i takovéhle věci. Chtěl jsem natáčení přerušit, ale kolegové řekli, že ne. A asi 8. září jsme vysílali a reakce byla obrácená. Příznivá. Lidi na řeku nezanevřeli.

Jak se vy, nevodák, díváte skrze historii a skrze okýnko kamery na národ vodácký?
Já jim závidím. Pár jich znám. I náš kolega ze štábu, nebo dokonce dva, jsou vodáci. Ale říkám, tohle mě minulo. Takže člověk nemá něčeho litovat, když to neudělal. To už nestihnu. To jsem už prošvihl. Možná v jiném životě. Ale obdivuji to, i když je to jiný styl života. Kdybych byl vodák, tak bych jezdil na víkedy na vodu, ale neudělal bych ty pořady. To je vyloučené. Ale samozřejmě jsem mohl dělat vodu, když jsem se flákal, když mi bylo dvacet, pětadvacet let. To jsem měl jiné zájmy. Jak jsem ale zapadl sem do archivu, tak jsem archivnictví věnoval i víkendy. Aspoň se mi to vyplatilo a můžu o vodě něco ukazovat lidem.

Pořady z dílny Karla Čáslavského hledejte v archivu ČT.
Další informace o kariéře Karla Čáslavského najdete například zde.

připravil Jiří Červinka