Byla polovina srpna, vodočet Žaga ukazoval jen 80cm (minimum pro splutí) a my jsme po přečtení všech možných článků, shlédnutí mnoha videí z YouTube a prostudování kilometráží konečně vyrazili na cestu do Slovinska, abychom něco po půlnoci dorazili do kempu v Trnovu.

Modrá obloha bez mráčku a teplota přes 30 stupňů dávaly tušit, že chladná voda v řece nám určitě vadit nebude. Na rozjetí jsme zvolili úsek Žaga – Trnovo s nasedacím místem u penzionu Boka.

Vody v řece bylo tak akorát, a tak jsme se po úvodním otevřeném úseku s chutí pustili mezi velké kamenné bloky v korytě řeky kolem Srpenice.

Úsek nabízel spoustu zábavy nejen přímo v kajaku. Teploty blížící se v poledne ke 40 stupňům přímo sváděly ke koupání, skákání a skotačení v průzračné chladivé vodě.

Množství přírodních prahů, průjezdů mezi kameny nebo slaidů nás lákalo k zastavením, a tak jsme si podle libosti hráli a trénovali všude, kde se jen dalo.

Díky nízkému stavu vody obtížnost řeky o něco klesla, ale i tak to byla stále velice příjemná WW2 s občasným lehčím, nebo naopak těžším úsekem. Technické průjezdy a kličkování mezi kameny v proudu jsme ale na rozježdění určitě uvítali.

Den na řece tak uběhl velice rychle a my jsme se konečně dostali zpět do Trnova. Kousek před místním zavěšeným mostem jsme pak projeli kolem nechvalně známého Českého sifonu. Za našeho stavu vody ale nebyl aktivní, a tak nebylo čeho se bát.

Eskymáky jsme v horkém počasí s chutí trénovali celý den, ale ne každý byl tak úplně plánovaný, jak nám těsně před vysedačkou ukázal Laďa. Ten nám už vloni na Hameráku tvrdil, že neeskymuje, ale jen trénuje vylehnutí. Od té doby tedy pro jeho lepší pocit raději používáme termín „vylehnutí ke dnu“.

Další den jsme pak vyrazili na úsek Otona – Kobarid. Za našeho vodního stavu WW2 – WW3 určitě náročnější, ale taky zábavnější úsek než předchozí den. Lodě se k nasedačce snáší dlouhou a hlavně příkrou cestou, takže z nás dole pěkně lilo a museli jsme se trochu zchladit. Na to, že nejodvážnějším členem naší převážně mužské skupiny je Iva, jsme si už dávno zvykli, takže kdo jiný mohl z vysoké skály u nasedačky skočit jako první? Laďa pak po dlouhém odhodlávání skočil aspoň z poloviční výšky a já se raději neztrapňoval vůbec.

Po osvěžení jsme tak mohli vyrazit asi do nejkrásnějšího úseku Soči ve směru na Kobarid.

Hned vstup do první peřeje nám ukázal, že úsek bude o něco náročnější než předchozí den.

Neurazili jsme ještě ani 200 metrů, když si rychlá a kamenitá peřej vybrala svou daň a přišlo na první krysu. Naštěstí se to obešlo bez zranění a my jsme mohli po chvilce pokračovat dál.

Klidnější úseky se střídaly s krátkými peřejemi a kouzelně průzračná, smaragdová voda v hlubších místech se měnila ve sněhově bílou v propěněných peřejích.

Přišla i jediná trochu dramatičtější situace se zaklíněným kajakem, ale všechno dopadlo dobře a během chvilky jsme mohli opět pokračovat dál.

Ve střední části úseku je několik zábavných prahů, pod kterými se tvořily menší válce a vývary. Za našeho vodního stavu to ale nebylo nic vážného a všechno se dalo projet v pohodě.

Ne každý na tom byl ale stejně. Několik turistů na nafukovačkách si zde pěkně zaplavalo, ale v horkém dni jim to určitě zase tak moc nevadilo.

Tak jako předchozí den řeka nabízela množství nádherných míst ke hraní ve válcích a když už nás to tu a tam sežralo, tak jsme mohli potrénovat eskymáky.

Před Kobaritem se řeka citelně zklidňuje, a tak jsme si naplno užívali posledních pár peřejí.

Když pak přišly i úseky bez peřejí mohli jsme si v klidu vychutnávat i úchvatné pohledy na okolní příkré svahy a přírodní scenérie.

Těsně před mostem v Kobaritu začnou řeku svírat kolmé skály a my jsme vjeli do poslední krátké soutěsky před vysedacím místem. I zde se voda už jen líně vlekla a rychlé peřeje horního úseku vysřídaly hluboké tůně soutěsky. Pak už jen vysedačka a plni dojmů jsme vyrazili zpět do kempu.

Další den jsme se vydali na horní úsek řeky, kde nás čekala nádherná soutěska Zmuklica. Naše váhání při prohlížení vjezdu do soutěsky přerušila podle očekávání zase Iva, která se slovy „Tak já jedu první“ zamířila ke svému kajaku. Vstupní kamenitý slajd sjela bez zaváhání a za chvilku už nás zespodu povzbuzovala tvrzením, že to bylo úplně v pohodě.

Chvilku na to tedy projel vstupem v pohodě Laďa a pak přišla řada na mě. Vstupní slaid jsem prosvištěl ani nevím jak, ale pak jsem se dostal moc blizko ke skále a už jsem bagroval písečné dno hlavou dolů. Vody tam bylo tak málo, že jsem zvedl opřením se o ruku, a už jsem se řítil ke kamarádům, kterým můj výstup udělal neskutečnou radost. Jóó, proto přece na tu vodu jezdíme, že?

Pak už jsme se vydali do střední části úzké soutěsky, kde se v klidné vodě dalo zastavit a udělat pár fotek.

Až tady jsem si všiml, že jsem si při svém bagrování dna prorval šprajdu na přední části límce. To možná na chvilku vzalo náladu mně, rozhodně to však opět pobavilo Laďu.

Raději jsme se tedy pustili do druhé části soutěsky. Ta ze začátku tekla svižněji, aby se po chvilce už definitivně zklidnila.

Do její spodní části se dalo najíždět i zespodu a prohlédnout si ji tak mohli i úplní začátečníci z místní kajakářské školy.

Zatímco my jsme obdivovali krásy soutěsky nad hladinou, přímo pod námi se v křišťálově čisté vodě proháněli pstruzi.

Soutěska Zmuklica byla opravdu nádherná, ale určitě nejen za sebe můžu říct, že celá Soča byla tou nejkrásnější řekou, kterou jsme letos jeli. Z Trnova jsme tak odjížděli plni dojmů a bylo nám naprosto jasné, že na Soču se určitě vydáme znovu.

text a foto: Jiří Muric