Strefíte-li tu správnou chvíli, kdy koryto je plné ledové a čisté vody, břehy jsou už zelené, plné bledulí a podbělů a po nebeském moři nad hlavou plují bachraté bílé měchuřiny, pak vězte, že řeka slaví vodáckou pouť. Jste-li u toho, odmění vás přesladce, přebohatě.

Řeka Ostružná je malým tokem přitékajícím do daleko slavnější Otavy kousek pod Sušicí. Obtížností dosahuje k WW II a spád kolem deseti promile napovídá, že úplně snadnou vodou není. Její jméno vnucuje asociaci mezi Ostružnou a ostružinou. Nicméně pojmenování téhle šumavské říčky pochází pravděpodobněji od slova „ostroh“ či „ostrožna“ nebo je snad zkomolením jména Pstružná, jak se říčce říká dole v Kolínci. Ale snad mi dáte za pravdu, že pojmenovat vodní tok podle ostružin by bylo daleko poetičtější. Možná, že když komise fousatých praotců chodila krajem a určovala, jak se co bude jmenovat, natrhala si tady hrnek ostružin. Nebo tady všichni zbloudili v neprostupném šumavském hvozdu uprostřed ostružinového trní a zachránili se, až když celí podrápaní narazili na bezejmennou říčku, která je z křoví vyvedla.

Když se řeka Ostružná na své cestě dostane do smrkového lesa, nabídne úrodu vodáckých dobrot. V houštinách se rozveselí jako na výletě, a když je dost vody, je postaráno o zábavu i pro vodáky. Ale chvilek, kdy se vodáci vydávají obdivovat tuhle šumavskou ostružinovou perlu, nebývá mnoho, protože voda tu teče málokdy, jenom po delších deštích, a hlavně za jarního tání – jaro je tady časem vodácké sklizně. Co na tom, že opravdové ostružiny se sotva probírají ze zimního spánku, řeka Ostružná teď vydává své nejlepší plody.

Moderním vodákům pomáhá internet a on-line vodočet v Kolínci. Signálem o zralé sjízdnosti řeky je vodní stav alespoň 45 centimetrů, ale za tohohle stavu se řeka na horním toku zprvu zdá hodně trpká, hlavně pro lodní dna. V nižších partiích však na mlsném vodáckém jazyku trochu zesládne. Zralejší plody ovšem vydá horní Ostružná až při vodě vyšší, ale ta už je pro zkušenější, kteří se umí vypořádat s nějakými těmi škrábanci. Ty nejznamenitější vodácké plody se ukrývají v propleteně popadaných stromech a křoví. Říčka ale nešetří ani obrázky peřejí a valounových náplavů mezi šťavnatě zelenými mezemi plnými petrklíčů, sasanek a blatouchů. Nejzajímavější vodácké hody pak nacházíme opravdu v místech, kde voda mizí ve smrkovém lese. Ať už u Koukolovny nebo v partiích kolem Velhartic jsou pasáže pravé, nezkrocené šumavské vody.

No ano, jsou to ty Velhartice! Neplácám tady jazykem vázaným a kostrbatým jen tak zbůhdarma. Velhartice, které proslavil pan Bušek, a hlavně asi Jan Neruda svou slavnou básní, leží na skále nad řekou Ostružnou. Říčka žíznivě pokukuje nahoru ke krásnému gotickému hradu, ale kdepak! Na víno z hradních sklepů se nedostane ani při té největší povodni. Ještě tak možná zaplaví tajnou chodbu, která prý z hradu vede kamsi do říčního údolí. Hrad je vysoko a voda na něj nemůže. Tak se jen tak kysele a trpce ušklíbne meandrem pod skalou – zprv trpká, ale milá zas. Musíte se do ní vpít, jak poznal už císař Karel při pověstné pijatice s panem Buškem. Soukromně – a zcela kacířsky – si myslím, že pokud by se tenhle vinařský večírek konal tady na Velharticích, zmíněný pán by místo do prvního českého burgundského smáčel svůj pomazaný sosák do ostružinového vína. Protože tady na drsné Šumavě se vinné révě nikdy nedařilo. Podle pověsti ji sice na stráních pod hradem zkoušel pěstovat i inspirovaný pan Bušek, ale se zlou se potázal.

Ale jestli k Velharticím a Pošumaví nepatří víno, o to víc tam patří to, o čem ta Nerudova romance doopravdy je – totiž o klamném prvním dojmu, o nedůvěře k novotě, o zemitosti a věrnosti a o svébytnosti Čech i Čechů. A Šumava vždycky byla krajinou, které byla přísná a tvrdá. Své německé Čechy i české Němce buď ničila a vyháněla, nebo křesala do tvrdosti žuly a navěky poutala k sobě. Křehkou révu sem vlečeš? Spálím ji v první zimě!

I řeka Ostružná, dbajíc na poselství slavné básně, se tváří odmítavě. Zakaboněná jako správný Čech si stojí na svých kamenech a peřejích a nehodlá ustoupit nějakému přivandrovalci, který si zrovínka teď vzpomněl, že jí vleze na záda a pěkně se sveze. To tak! Dá mu to pěkně sežrat, když nepřijde s pevnou vůlí a také s úsměvem, trpělivostí a s pokorou. Kdo trpělivě čeká na správný okamžik vstřícnosti a pozvání k návštěvě a natrefí tu správnou chvilku, tomu ukáže řeka svou zlatě čistou šumavskou tvář a rázem si z něj udělá přítele na celý zbytek života. Řeka udělá ze svých vodních sil všechno, aby uspokojila přání statečných, a potrestala pýchu neznalých. Mezi kapkami vody stříkajícími z nadprůměrných turistických peřejí nechá oči popatřiti na svůj líbezný kraj podšumavský. A poutník pak už může, vespolu s panem Buškem, jen konstatovat:

„Nu vidíš, králi: tak náš lid!

Má duši zvláštní – trochu drsná zdá se

však kvete po svém, v osobité kráse"-

teď přerušil svůj náhle klid

hned rozveselen Velhartice -

„ach, přibliž k tomu lidu hled

a přitiskneš svůj k němu ret

a neodtrhneš více!"

(úryvek z Romance o Karlu IV., Jan Neruda)

A dovolte mi troufale doplnit Jana Nerudu. Pravá krása, věrnost a pevnost v názorech nejsou laciné ani podbízivé. Nezubí se na nás při každém setkání. A to zdaleka neplatí jen pro národy. Ani příroda se na nás nesměje a nesnaží se nám vlichotit. Pravá přírodní krása nemusí ohromovat velebností a bizarností, stačí i málo – třeba ta paseka s ostružinami, kytka na břehu, kámen a čistý proud. Ale i zaprášená pampeliška, močál, stromy polámané v bouři, hejna špačků na vinici, komáři, bahno z povodní i brouci na rozkládajícím se mase jsou stejně krásní. Tahle příroda je tou nejpevnější a nejpřirozenější silou, která se nám stále ještě nabízí.

Hledat v přírodě čisťounkou krásu je přehlížením toho nejdůležitějšího zbytku – umolousaného všedního světa, ve kterém ale chceme přežít. Tahle obyčejná krása je trvale k dispozici pro nás pro všechny. A na rozdíl od přírodních rezervací nám tahle obyčejná příroda stále ještě napovídá, že jsme její součástí, a ne nepřítelem přírody. A kdo se cítí součástí přírody, ten nekope do prašivek a nehází odpadky do řeky. Ne proto, že mu to někdo zakazuje, ale protože to cítí jako sebepoškozování. Potřeby přírody jsou i jeho potřebou, snaží se jim vyhovět, a tím pomoci i sobě. A vzájemně si pomáhat je ctnost, která sluší řece, přírodě, a hlavně lidem, k nimž patří i většina vodáků.

foto: Jiří „Šakal“ Škaloud, Tomáš Tinhofer