Vodácké maratony také přitahují stále větší počet startujících, kteří je absolvují na nejrůznějších lodích. Počet startujících je řádově menší, než u maratonu běžeckých, ale start může být také dramatický. Zvrhnutí lodě není jako upadnout.

Se špičkovými kanoisty a kajakáři, mnohdy mistry světa si mohou poměřit síly amatéři a turisté. Je to nádherné setkání těch, kterým vodácký sport učaroval. Navíc podobně jako maratony lyžařské jsou v krásné přírodě. Řeky, jezera, přehrady, moře. Závod je mnohdy zpestřen větším, či menším množstvím přeběhů. Je nutno překonat překážky, které vytvořil člověk. Nesjízdné jezy, přehradní hráze, plavební komory. Někdy i příroda donutí závodníky přenést loď přes padlé stromy.

Před mnoha lety jsem vyhrál 3 ročníky 80km maratonu Doudleby – Pardubice. Od té doby jsem žádný maraton nejel. V loňském roce jsem absolvoval díky Pašíkovi na C2 Devizes – Westminster a na kajaku Ardeche. Moc se mi to zalíbilo a tak jsem si řekl, že pokud ještě udržím pádlo, musím zažít na vodě něco nového, hlavně poznávat nová místa.

Letos mi nasadil brouka do hlavy. 100km maraton na řece Vốhandu, který se jede v Estonsku 21. dubna. Tak to je výzva. Nevím, jestli to moje stařecké tělo vydrží. Ale za pokus to stojí. Tělo má přijít do hrobu zhuntované.

Snažím se proto letos hodně natrénovat. Základ z ledna, kdy jsme byli pádlovat v teple, mám. Jak počasí umožnilo, tak jsem byl na vodě. Představa dlouhého závodu mě k tomu nutí. Nechci si udělat ostudu, a když už budu startovat, tak abych to dojel.

Odjíždíme zřejmě jako první účastníci z ČR v krátké historii Vốhandu maratonu. Předpoklad je, že na severu nebude ještě v tuto dobu teplo. Dle informací, se teploty pohybují do 10°C. Na videích z minulých ročníků jsme viděli, kde se závod odehrává, v jakém je prostředí a jaká je obtížnost řeky. Severská příroda mě stále přitahuje.

Cesta je dlouhá, ale když se střídáme za volantem, tak se to dá zvládnout. Pašík jako naprosto bezkonkurenční organizátor vše vyřídil, domluvil, a tak to také bylo. Cílem cesty nebyla jenom účast na závodě, ale i propagace a pozvání na Krumlovský maraton. Také předvedení nové maratonské C2 vzbuzoval velký zájem závodníků.

První noc, kdy jsme si chtěli odpočinout po dlouhé cestě, byla v novém srubovém ubytovacím zařízení na břehu řeky nedaleko Voru, městečka z kterého závod startuje. Večer nám majitel zatopil v sauně a tak jsme nešli spát, spíše jsme upadli do bezvědomí.

Ráno bylo počasí odpovídající datu a místu. Zima a déšť. To ale na vodě nevadí a tak jsme se rozdělili s tím, že si projedeme na dvě etapy 40 km řeky v té nejkrásnější a nejobtížnější části. Jelikož jsme byli tři lodě, já jsem sobecky jel na vodě celých 40 km, ostatní se vystřídali za volantem auta. Projeli jsme krásnou krajinou, kdy se řeka kroutí mezi pískovcovými skálami. Několik jízků, které dle videí dělaly mnohým potíže. Dokonce zkoušeli plavání v chladné vodě a to mně i při sledování v teple bylo zima.

Druhou noc spíme ve škole kousek od startu. Musíme brzy vstávat, start je v 8:00 hod. Na břehu jezera je opravdu rušno. Množství nejrůznějších lodí a raftů. Na raftu jet 100 km, tak to smekám, to je sado-maso, to bych opravdu nechtěl zažít.

Organizátoři řeší problém. Start na jezeře, tak jako obvykle být nemůže. Letos je ještě z velké části zamrzlé. Všichni startující se po vodě přesouvají na nové místo startu, které bude na řece. Nasedáme a rozrážíme ledy.

Cestou fotím. Jeden nešťastník se zvrhl ještě před startem. Doplaval ke břehu a nešťastně stojí u kajaku. Tak to mu nezávidím. Na koupání je ještě několik měsíců čas. Zatím je nad řekou mlha, přes kterou se pomalu prokousává sluníčko. Předpověď je úžasná, bude hezky.

Pádluji mezi množstvím kajaků a kanoí, předjíždím rafty. Nejpočetnější kategorií je K2, těch je opravdu hodně. Nad námi létají motorová rogala a vrtulník. Dle jejich pohybu odhaduji, kde asi bude start. Hustota lodí na řece stoupá. Najednou se ozve rána. Chápu, bylo odstartováno. Masa lodí se dává do rychlejšího pohybu. Řeka je poměrně široká, přesto dochází k jejímu ucpání loděmi. Probíjím se stále dopředu. Čím déle jedu, tím je situace přehlednější.

Sluníčko si konečně mezi mlhou našlo cestu a je stále tepleji. Startoval jsem v pytlíkách na pádle, aby nemrzly ruce, ale už je nebudu potřebovat. Oblečení jsem zvolil vzhledem k předpovědi dokonale. Závod se mi začíná líbit. Stále někoho dojíždím a předjíždím. S narůstajícím počtem kilometrů je těch, co dojíždím stále méně. To už jsou opravdu závodníci. Jakmile nějakou loď dojedu, je chvilku boj. Snaží se udržet na vlně a držet tempo, nechtějí se dát.

Cestou je několik přeběhů, kde jsou občerstvovací stanice. Vezu sebou 1,5 l ionťáku na pití a několik gelů. I to je na maratonech důležité. Správně a pravidelně občerstvovat, aby organismus vydržel tak dlouhou zátěž. Párek a polévka, to je spíše pro turisty. Nikam nespěchají a v poklidu se cestou najedí. Dojíždím před sebou K1, je to kluk na rychlostním kajaku. Jede dobře, ale v zatáčkách ztrácí. Podjíždím ho v jedné a ještě chvíli se drží. Po chvilce se ohlédnu a vidím, že to vzdal, ujíždím mu. Těší mě to, snad nejedu tak špatně.

Řeka je opravdu krásná, čistá. Na mostech a na přebězích jsou tabule s počtem kilometrů zbývajících do cíle. Pádluji už dlouho, do cíle zbývá už jenom 30 km. Přicházejí první problémy. Prsty na rukou začínají tuhnout a nohy, to je problém. Takové nenápadné křeče, první varování, že by mohlo být hůř. Vydrží to moje tělo, nebo někde v křečích nebudu moci jet dál? Procvičuji při pádlování prsty, snažím se, pokud je to možné měnit alespoň trochu polohu nohou. Ve sjezďáku těch možností mnoho není. Poposedávám a bojuji s krizí. Představa, jakou mám před sebou ještě vzdálenost a jak dlouho to pojedu, mě děsí. Řeka už téměř neteče, je široká a meandruje mezi rákosím. Jsem sám a nemohu se orientovat podle ostatních lodí. Jestli volím optimální cestu, to nemohu posoudit, ale zásadním způsobem jsem nezabloudil. Dostávám se na volnou vodu před posledním přeběhem. Z dálky vidím nafukovací bránu RED BULL. Vím, že to není cíl, ten je daleko. Dostávám plechovku studeného nápoje, který má prý křídla. Přeběhy jsou dobré, že se alespoň trochu protáhnou nohy. Cítím celého člověka, ale nějaká zásadní křeč, která by mě na delší dobu vyřadila, se mi zatím vyhýbá.

Po Red Bullu jsem opravdu ožil. Předjíždím poslední K2 a další vidím před sebou. Chtěl jsem ji dojet, vzdálenost mezi námi se zkracovala, ale do cíle jsem to nedokázal. Byli mi ale dobrým vodičem.

Cíl. Jako všichni jsem šťasten, že to mám za sebou.

Když si představím, co lodí je ještě na řece a hlavně si uvědomuji utrpení raftařů. Ti dojíždějí hodně pozdě v noci. V povinné výbavě je svítilna a na řece byly vidět reflexní naváděcí pásky. Pořadatel myslel na vše. 100 km je pořádná porce. Jsem rád, že jsem se zúčastnil a dojel. Byli jsme první a věřím, že budeme mít následovníky. Krásný závod, v pěkném prostředí, dobrá organizace a opravdu překvapující počet startujících lodí.

Něco statistiky: přihlášeno 440 lodí, startovalo 385 lodí, dojelo do cíle 353 lodí.

Zdenda Herzán a Standa Hajský na C2 vyhráli tuto kategoriii za 8:16:03,6 a celkově skončili na 18. místě.

Já byl 22. za 8:25:37,3 a Jirka Staněk také na K1 44. za 9:10:35,7.

Výsledky, videa, informace najdete na www.vohandumaraton.ee.