Na začátku našich příprav jsme dali dotaz na britské kajakové fórum na to, kolik lidí Británii už objelo a kolik se jich letos chystá to zkusit. Rozpoutala se velká debata a objevilo se mnoho užitečných informací. Poprvé se díky tomu dal dohromady téměř úplný seznam toho kdo, kdy, v čem, jak, a jak daleko to už jel. Dále se dal dohromady seznam těch, kteří se na tuto cestu chystají letos. Současně mnoho lidí, ať už těch co to jeli, tak těch co by chtěli, nebo těch, co bydlí u moře, začalo povzbuzovat, a také nabízet pomoc v různých podobách.

Kdysi dávno jsme poslouchali rozhovor mezi Simonem Willisem a Marcusem Demouthem, který je držitelem současného nejrychlejšího rekordu. Zaujaly nás jeho příběhy o setkávání se s lidmi. Hlavně když vykládal, že ho úplně cizí lidé zvali domů, nabízeli mu postel, jídlo a sprchu. Ale také mu nosili čaj a sušenky na pláž a podobně. Tenkrát jsme to brali s rezervou, jednou se to možná stalo, ale pořád? Všichni přece víme, jak jsou Britové odtažití a rezervovaní.

A tak jsme vyjeli. Spustili jsme zároveň i blog o naší cestě, homeseahome.com, který je jak v angličtině, tak i v češtině. Hned odpočátku se nám na anglické verzi začaly objevovat povzbuzující komentáře. Nejdřív byly hlavně od přátel a známých, ale pomalu a jistě se začaly objevovat i od cizích lidí. Dřív jsme si to tolik neuvědomovali, ale když je člověk stále venku, vystaven přírodě ve dne i v noci, je mokrý, zmrzlý, vyfoukaný, utahaný a ví, že to má ještě dalších mnoho měsíců a mil, tak slovo od cizího člověka potěší. Jenže Angličani nejsou žádní suchaři. Zpráva o snaze dvou Čechů, manželského páru, objet Británii se rychle roznesla, a brzy jsme dostali první nabídku na večeři s ubytováním.

Ze začátku jsme to byli my, kdo byl rezervovaný, a nabídku jsme skoro až nechtěli přijmout, přece jen to byli cizí lidé. Jenže Mark a Sherril se nenechali odbýt, a aby se ujistili, že je nemineme, vyslali pádlovací komando, které nás našlo dva kilometry od pobřeží a eskortovalo k pláži, kde Mark už čekal s autem. To vše řídila Sherril od počítače, zatímco chystala večeři. Během pádlování, máme totiž zapnutý Spot Messenger.

To byl začátek, v Bournemouthu, když jsme přistáli na pauzu na oběd, šel nám naproti číšník s horkou čokoládou a s pozváním na oběd do jejich restaurace. Ten kdo sleduje náš blog, teď už ví, že se jmenuje John už věděl, že sem máme namířeno, na webkameře viděl naše přistání, nelenil a zatelefonoval právě do té restaurace.

Další důležité setkání bylo přes facebook, někdo nám tam napsal, že u nich můžeme přečkat bouřku. Byla to Barbara s Ianem, kteří nás nakonec skoro adoptovali. Nejenže jsme u nich zůstali tři noci, ale pomohli nám vyřídit opravu a doručení už obou našich suchých obleků.

A tak to pokračovalo. Pár lidí nám po doplnění vody nabídlo sprchu, někdy i postel, dobití elektroniky, popřípadě čaj a WiFi a nebo nám poponesli plně naložené lodě. Teď už víme, že Marcus ani v nejmenším nepřeháněl.

Dost nás překvapilo, jak velký rozdíl je mezi pádlovací komunitou tady – v Británii a v Čechách. Tady to na fórech žije, když někdo něco napíše, lidé většinou zareagují a často se rozvinou zajímavé diskuze. Když někdo potřebuje pomoc dostat mořský kajak ze severu na jih, stačí dát dotaz na fórum a pomoc je nabídnuta, i když někdy musí kajak dvakrát přestoupit. A podobně to funguje i na facebookových skupinách.

Jenom v Čechách nám příjde, že je to nějaké leklé, žádné diskuze, žádné povzbuzení jakéhokoliv snažení, o pomoci či poskytnutí rady ani nemluvím. A nás by zajímalo, proč to tak je? Nevíte někdo?

text a foto: Natalie a Michal Maděrovi