Jedním z těchto bláznů v mém okolí je i Honza. Lidé o mně říkají, že jsem magor a já jim to nevyvracím, ale tihle lidé neznají Honzu. Tenhle týpek i přesto, že má jednu ruku chromou, se nejraději věnuje sportům, které dnešní společnost s velkou oblibou nazývá adrenalinové a na co šáhne, tak to mu jde. Naštěstí má občas větší rozum než já a tak mě hlídá, abych se někde nezabil.

Ale pojďme k naší expedici.

Seděl jsem ve škole a mé myšlenky utíkaly úplně jiným směrem, než se na hodinách ekonomie sluší. Přece jen, kdo má jednou vodu v žilách, ten ji nezapře. Přišla mi SMS a já už věděl, že se odpoledne nebudu nudit. „Cus Jezisku, tece“ píše mi Honza „ve tri jsem u tebe bud pripravenej“. Po téhle zprávě už škola utekla celkem rychle, a ani jsem se nenadál a seděl jsem v autě, které mělo na střeše Diesla a moji rodeovku. Po cestě jsme ještě nabrali Martinu, našeho řidiče, a vyrazili k rybníku Octárna, který se nachází kousek od Příbramě.

Dále se odehrává klasický scénář. Sundat lodě, rychle do hydra, ať to stihneme než se setmí. Objevil se tu hrázný a řekl nám, že většina vody už odtekla... Ále, přece jen tam ještě nějaká zůstala, a tak vyrážíme. Sjezd přepadu jsme vzdali, protože máme rádi svoje lodě a vody po něm moc neteklo.

Zvolený seskok z hrany přepadu šel dobře, a tak jsem si zpestřil čekání na Honzu, surfováním ve válečku pod přepadem. Nájezd šel hladce, ale vyjetí se mi nějak nedařilo. Když Honzu přestalo bavit se mi smát, hodil mi házečku a vytáhl mě. Groteska skončila, můžeme konečně vyrazit.

Obecnický potok se hezky kroutí, jízdu nám znepříjemňují padlé stromy a hromada křovisek, prostě klasická vrbičkárna. Když jsem se vyhýbal jedné větývce, ani nevím, jak jsem se najednou octnul pod vodou. No, pod vodou bych to asi nenazýval. Hloubka tu byla ani ne 15 cm, a tak jsem udělal nejsuššího eskymáka ve svém životě. Honza na sebe nenechal dlouho čekat a po chvíli taky kontroloval dno na vlastní hlavu.

Po asi třech přenášeních jsme dojeli do Obecnice, kde urbanizace značně ovlivňuje obtížnost sjížděné strouhy. Překážka číslo jedna je mostek v navigaci tvořený čtyřmi metrovými rourami, z nichž nejmíň zatopená byla levá, ale moc místa tam nebylo. Já zastavil kousek nad tímto mostkem a po pravdě řečeno, moc se mi tam nechtělo. No co rodeovka je malá, hubenej docela jsem, řekl jsem si a vyrazil. Hluboký nádech, sklonit se a šup do tmy. V půlce jsem trochu zadrhl vestou, ale v pohodě mě to na druhém konci vyplivlo. Honza stál o vracák výš a nevěda co ho čeká, se vydal za mnou. I jeho roura ale vyplivla v pořádku.

Překážka číslo dvě byly dva asi 20ti metrové tunely, které jdou do zatáčky, takže není vidět na konec. My jsme ale odvážní kluci a ač trochu nervózní jsme to dali. Třetí překážka je v lese pod Obecnicí. Je to zanesený starý most a dost to na něj táhne. Honza, lhotecký přistěhovalec, to tu ovšem zná, a tak včas zastavujeme a přenášíme. Pod mostem je starý rozbořený jez, kde jsme nasedli a užili si surfovací vlnku.

Cestou dál do Lhoty se vrbičkárna trochu rozšíří a až na pár lávek tu nic nehrozí.

Nás ve Lhotě čekaly drahé polovičky s autem. Bylo na nic znát, že déšť je jim značně nepříjemný. Dali jsme občerstvení a mazali dál k Litavce. Po cestě na nás volaly babči ze zahrádky: „Klucí dávejte bacha tam jsou peřeje.“ K soutoku s Litavkou už je to jen kousek a obávané peřeje byli dvě vlnky, které byly asi tak velké jako když hodíte dvaceti dekovej šutrák do vody.

Pokračovali jsme po už neexpedičně zajímavé, ale o to vodnatější Litavce až do Čenkova, a za posledního světla jsme zvládli i horní Litavku od Pecováku k Obecnickýmu potoku.

Nejspíš bych vám o naší expedici ani nepsal, ale když jsme byli včera s Honzou na skále, tak do mě furt hučel: „Napiš o tom, to je určitě prvosjezd. Takovouhle strouhu ještě nikdo nedal.“ Každopádně expedici můžeme prohlásit za úspěšnou.

Byl to prvosjezd? Doufáme, že ano...

text: Kuba Vondrášek, foto: Martina Češková