Stavba mi už asi nepomůže, narození dcery taky ne, říkal jsem si, zatím co mě kamarádi lákali na běžky. Tiše jsem se radoval u dortíku a vymlouval na prasklý rám u kola, když mě kamarádi lákali na zimní vyjížďku. Když už mi došly výmluvy, musel jsem začít dělat zimní přípravu v bazénu. Na eskymování se mi sice nechtělo, ale pohled na roštěnky v bikinkách stojí za chvilku přemáhání a dobře vychlazené pivko a pečené kolínko v hospodě dá hravě zapomenout na trapné pokusy o eskymáka. Zatímco jsem takto přes zimu zvyšoval svoji hmotnost, nečekaně začalo jaro a s ním i obávaný velikonoční víkend. Moje výmluvy na to, že jsem solární jezdec my nevyšly, a dokonce ani průhledný pokus stanovit termín odjezdu z Prahy až na sobotních krásných 17:00, tedy odjet „až stoupne voda“, nevyšel. Seděl jsem doma u večeře (svíčková s dvaceti) a přemítal na co se vymluvím, abych nemusel pádlovat, když tu se mi dostalo do ruky HYDRO. Se zájmem jsem si prostudoval Fantomasův článek a okamžitě se podle něj zařídil.

V sobotu jsme vyrazili. Jak už jsem říkal odjezd v 17:00 mi nevyšel. Vyjeli jsme už v poledne. Ve tři odpoledne jsme tak dorazili do nejvýše položené stále osídlené osady v Čechách a začali odvazovat. Marně jsem kamarádům vysvětloval že je zima (25°C ve stínu), marně jsem poukazoval na sněhová pole a nedostatek vody v řece. Dokonce i můj poslední pokus o výmluvu totiž to, že svezu auto, byl odmítnut.

Nakonec jsem musel do hydra. Okamžitě jsem v duchu návodu z HYDRA začal říkat, že dnes se necítím, že mi žena vyprala a srazila neopren (asi o 10 cm přes pupek) a že je mi hrozí úpal. Ale nic naplat. Na vodu jsem prostě musel. Ze začátku jsme provozovali snowkajaking. Můj nový kajak klouzal po sněhu jak sáňky. Všem jsem ujel. Ale pak nastalo peklo. Ty sv*ně (kamarádi) přes zimu sportovali! Známý potok jsme sjeli v jednom zátahu bez jakéhokoli zastavování. Jen v závěru se Maci trochu vzpříčil a tak jsem si mohl lehce vydechnout, než se zpoza větve vyšťouchal. Ani narovnat nohy jsem nemohl, a hned jsme pokračovali dále po řece.

Proti zapadajícímu slunci byla voda krásná. Celá se leskla jako ze zlata a přes zamlžená skla brýlí jsem jen matně tušil správnou cestu. Postupně se propadajíc v naší skupince na konec jsem začínal zpytovat svědomí (jaro se zeptalo co jsem dělal v zimě) a přemýšlel, jak kamarády ukecat, že už nemůžu dál. Na moje pokusy poukázat na krásy krajiny a na pěkná pikniková místa na břehu mi bylo řečeno obligátní „nekecej a pádluj“.

Co se dalo dělat, pádloval jsem. Po pro mě nekonečných galejích (cca 4 km WW II–III) jsme přijeli k prvnímu těžšímu místu. Tady jsem se inspiroval HYDREM a pojal ďábelský plán, jak si o víkendu ušetřit další trapné chvíle pádlování. Na naprosto nesmyslném místě jsem tak šikovně zvedal, až jsem si způsobil bolestivé zranění ramene (tak trochu vyskočilo, ale zase se hned vrátilo zpět). Okamžitě jsem nasadil trpitelský výraz a žádal přestávku. Opět jsme si poslechl „nekecej a pádluj“, asi to mělo něco společného s tím, že kamarádi chtěli stihnout ještě další řeku.

Co se dalo dělat, brodit se po kolena ve sněhu se mi nechtělo, takže jsem pádloval dál. Naštěstí jsem nezapomněl na návod v HYDRU. Na prvním vhodném místě jsem po několika eskymácích (tak aby se neřeklo, že bez boje) šikovně vyhnil. Konečně jsem si odpočinul. Než mi kamarádi odchytli loď, trvalo jim to sotva 20 minut, jsem se dokázal vydýchat a po půlhodinovém odpočinku jsem nakonec oblíbenou řeku dojel. Ani jsem už nemusel předstírat trapné pokusy o sjetí Cutisinu, kde vyhnili další dva moji kamarádi a se vzpřímenou hlavou jsem jej mohl přenést.

Na bolest ruky (ramene) jsem se pak mohl vymlouvat celý zbylý víkend a zároveň jsem mohl radit kamarádům, jak mají pádlovat. Při večerní koupeli ve vířivce s půllitrem piva v pravé ruce (levá přece bolí) jsem si pak uvědomil, že musím HYDRU poděkovat a napsat mu, jak mi dodalo inspiraci na co se má vodák vymluvit, když se mu nechce pádlovat.

Ještě jednou tedy, HYDRO, děkuji za cenné praktické rady.

S pozdravem Vašík