Po několika předešlých cestách jsme se nechtěli spokojit ani se splutím některé z běžně raftovaných řek, jako jsou například Kalí Gandaki či Trishuli. Těmto požadavkům nakonec nejlépe vyhověla řeka Bheri, levostranný přítok mohutné Karnali, ležící daleko na západě Nepálu.

Už samotná cesta do západního Nepálu je vlastně malou expedicí. Cestou se mění nejen krajina, ale i lidé, jejich zvyky, náboženství, architektura a bohatství. Cesta do západního Nepálu je cestou do středověku se vším všudy. Řeka Bheri ale není jen tak obyčejným tokem, ležícím ve stínu legendární Karnali. Je řekou velmi dlouhou, protékající jednou z nejkrásnějších krajin jihovýchodní Asie. Pramení na západním úpatí Dhaulágiri a odvodňuje zapomenutý kraj Dolpo, který je dodnes přístupný jen velmi komplikovaně, a tak střeží poslední zbytky doposud nepoznamenané tibetské kultury. Jeden z jejich přítoků odvodňuje i posvátné jezero Phoksando, ležící podle pověstí v těsné blízkosti stále neobjevené mystické Křišťálové hory. Její horní úsek, sjízdný z nadmořské výšky více než dvou tisíc metrů, patří k nejlepším světovým expedičním kajakářským terénům.

O jejím spodním toku se postupně dozvídáme, že ačkoliv není náročností srovnatelný s ostatními himalájskými legendami, patří mezi nejkrásnější nepálské řeky. Pětidenní plavba po řece Bheri s průměrnou náročností WW III slibuje průjezd několika nádhernými kaňony s blankytně modrou vodou, panenskou džunglí i celou řadou domorodých vesnic. Oblast prý obývají i poslední zbytky nomádských lovců kmene Rautů.

Naše cesta z Pokhary na západ není jednoduchá. Už po několika kilometrech se telefonicky dozvídáme od našich přátel z Káthmándú, že poslední stávka ochromila provoz na nejdůležitější komunikaci na jihu Nepálu Mahendra highway a město Butwal je zcela neprůjezdné. Zpoždění si bohužel díky vypjatému časovému plánu nemůžeme dovolit, a tak tiše doufáme, že hluboko v noci se situace uklidní. Nad ránem se s překvapením ocitáme na křižovatce cest nedaleko vzdáleného Nepalgundže a v ranní mlze hledáme náš dopředu nasmlouvaný terénní autobusek, který nás má zavést až na začátek plavby – na dno kaňonu pod obcí Devisthal. Po několika šálcích čaje skutečně potkáváme našeho budoucího řidiče a za rozbřesku stěhujeme už poněkolikáté naše vodácké vybavení z auta do auta. Cesta do Devisthalu probíhá nad očekávání hladce, a tak už před polednem nafukujeme a balíme na bezejmenné písečné kose pár kilometrů pod Devisthalem.

Je jaro, a tak polední teplota hravě přesahuje 30 stupňů a okolní stráně a lesy jsou úplně suché. Letošní zima nepřinesla žádné vydatnější deště ani sněžení ve vyšších polohách, příroda dychtivě očekává příchod pravidelného letního monzunu, po kterém se konečně opět zazelená a přinese kýženou úrodu. Nepálské řeky mají v jarním období obvykle tyrkysově modrou průzračnou barvu a jsou až nepřirozeně teplé. Hladiny jsou nižší, ale obvykle stále bez problému sjízdné.

Bheri se po úvodních několika stech metrech noří do prvního ze čtyř kaňonů na svém dolním toku. Hravá peřej střídá peřej, všechny v průměru okolo trojky. V lagunách mezi peřejemi dovádí spousty dětí. Ty, co neumějí plavat, mají okolo pasu navázané duté tykve jako improvizované plovací kruhy. Po pěti kilometrech řeka pomalu kaňon opouští a rozlévá se do několika ramen. Stále však poměrně rychle protéká, nyní převážně zemědělskou, krajinou. Pastviny se místy mění v rýžová pole, která touto dobou ještě zejí prázdnotou. Nad hlavami nám krouží desítky druhů vodních ptáků. Pod druhým visutým mostem řeka pozvolna proniká do dalšího kaňonu.

Hledáme místo k táboření. Kempy na vyhřátých písečných kosách patří při putování po himalájských řekách k těm nejkrásnějším zážitkům. Obvykle všude nacházíme dostatek naplaveného palivového dřeva na vaření i k večernímu posezení pod nebem plným hvězd. Stany nejsou potřeba, obtížného hmyzu je k údivu nováčků překvapivě málo, letní Lužnice je proti nepálským řekám v tomto ohledu učiněné peklo. Déšť je během podzimní i jarní sezony víceméně vzácností a před silnou rosou nás dostatečně ochrání rafty a velký tarp. Takže jedeme vlastně úplně nalehko. Oblečení tvoří dvě trika, plavky, mikina, kraťasy a lehčí plátěné kalhoty, výbavu lehký spacák, karimatka, čelovka a foťák a společný vak s proviantem a kuchyní. Výbavy je potřeba skutečně minimum. O to více si vychutnáváme každou chvilku plavby.

Ráno nás budí vzdálené údery do bubnů. Po tom, co se nad hladinou roztrhnou poslední cáry ranní mlhy, pozorujeme na protějším břehu přípravy k nevšedně honosnému pohřbu. Místní nás informují, že v nedaleké obci zemřel vážený stařešina, a tak ho doprovází obrovské množství lidí.

Nechceme ale zbytečně překážet, slušně odmítáme mnohačetná pozvání k účasti a pokračujeme dál v plavbě. Zanedlouho míjíme silniční most na trase do Surkhetu, a pro nejbližší okamžiky se tak pomyslně loučíme s civilizací. Následující kaňon má zcela odlišný charakter a čeká nás i několik překrásných vodnatých trojkových peřejí. Levý břeh tvoří přirozenou hranici národního parku Bardiya, rozprostírajícího se na úpatí himálajského předhůří Chure až ke břehům Karnali v rovinatém Terai.

Proplouváme krajinou, kterou ještě před třiceti lety tvořila neproniknutelná džungle, dnes však pozorujeme zásah lidské ruky téměř všude okolo nás. Výjimku tvoří kolmé stěny kaňonů. Místo pro další táboření hledáme právě tady. Písečnou kosu však ne a ne najít, nakonec táboříme na překrásné přírodní terase asi deset metrů nad hladinou. Prostě idylka jak má být, lenošíme a hřejeme si záda v rozpáleném písku, pokuřujeme a usrkáváme nepálského Khukri rumu.

Následující ráno vyrážíme brzy. Už po jedenácté budeme totiž nuceni najít kousek stínu a přes poledne se schovat před nemilosrdným sluncem. Vedro je úmorné. Stavíme u visutého mostu v Rani Ghatu. Průzkumná četa vyráží do nedaleké vesničky. Dav místních nás doprovází na každém kroku. Nakonec usedáme na zápraží malého hliněného stavení a pijeme vynikající nepálský kořeněný čaj.

Zní to neuvěřitelně, ale na dotaz, jestli nemají pivo, reagují smíchem a zanedlouho přinášejí několik lahví oblíbeného Tiger´s beer. Teplota okolo pětadvaceti stupňů působí v dusném parném poledni těžko uvěřitelným osvěžujícím dojmem. Musíme ale vyrazit dál. V odpoledním slunci ještě pozorujeme místní rybáře, jak se sítí v ruce procházejí mělčiny a snaží se zmocnit jakéhokoli úlovku. Následně pomalu hledáme další místo k táboření. Ani tentokrát nemáme špatnou ruku. Podél klenuté písečné pláže se točí mohutný vracák, a tak se podvečer nese ve znamení koupání.

O dva dny později naše idylická plavba drsnou i romantickou krajinou západního Nepálu končí. Naši přátelé nás čekají v Chisapani, zhruba patnáct kilometrů pod soutokem s Karnalí. Balíme a po jednodenní zastávce v domorodé vesnici Thakurdwaře se přesouváme i s kompletním vybavením zpět do Káthmándú. Opět jsme o kousek poodkryli roušku tajemství bezedné pokladnice himálajských řek. Těžkých a náročných, jakožto i vlídných a milých, jakou byla právě řeka Bheri.

Mapy a průvodce: důležitým pomocníkem pro plánování nepálských vodáckých dobrodružství je jednoznačně průvodce White Water Nepal od Petera Knowlese. Potřebné automapy zakoupíte levně v Káthmándú. Více najdete na www.riverspublishing.co.uk.

Období: ideálně od poloviny října do prosince, na jaře pak od února do konce června.

Článek vyšel v 6. čísle HYDROmagazínu 2009.