Jenže Poláci nás pomalu předbíhají. Ale ještě neobjevili všechny své toky. WDA v Kaszubech už začíná „bejt odkecanej model“. Tedy organizovaná tábořiště, půjčovny, prostě spousta vodáků a to i z Hradce, Prahy, Peček a dalších českomoravských míst... Ale na řece se přece jen rozprostřou a vodák má pocit, že je na řece skoro sám.

Wda je 208 km dlouhý tok tekoucí od moře do Visly. Zdánlivě nesmysl. Ale ona opravdu vytéká z jezer, kde to je k Baltu pár kilometrů a teče na jih a po soutoku s Vislou opět vede vody k Baltu.

Snažili jsem se vybrat úsek bez jezer, protože přece jen nás zrovna jezera nenadchla, i když pro mořské kajaky své kouzlo mají. Nakonec na těchhle lodích by šla jet celá řeka a Poláci také na kajacích řeky jezdí.

Měli jsme to krásně vymyšleno na pět dní, jenže počasí a polské silnice mění podmínky. Dvě proražené gumy na silnici u Hnězdna a vytrvalý déšť nám sebraly den z našeho plánu. Kemp v Czarnej Wodě však byl jako základna ideální.

I to, že pršelo hlavně dopoledne nám vyhovovalo. Vodák přece nevyjíždí před jedenáctou… Nechtělo se nám balit mokré stany a odjet „na těžko“ do neznáma, tak jsme první den vyjeli na jeden z přítoků řeky Wdy. Na stránkách polských přátel bylo těch přítoků několik. Třeba Struga Studzienicka

a pak Niechwaszcz, který jsme si přeložili jako „Nespěchej“. Začátek říčky byl příjemný.

Neširoká hluboká voda, občas zarůstající „stuchlíkem“, jak by řekl Míra, to je taková ta žlutá kytka, co kdyby byla bílá tak by to byl leknín.

Občas se i zavlnila hladina toku v náznaku několika vlnek, které jsme rádi nazvali peřejkou. Jen málo lávek a padlých stromů, kupodivu bez problémů průjezdné. Nebe se sice mračilo, ale déšť nás potkal jen na chvíli.

Dopádlovali jsme k jezu, tedy hrázi krátkého jezera. Pod ní sucho vpravo, vlevo to vypadá lépe. Jenže jak sjedeme jen kousek a ramena se spojí voda mizí mezi kameny.

No jo přehlédli jsme v popisu, že jsou tu „bystrze“ a na ně je té vody málo. „Drtíme to“ jak to jde, naštěstí na soutok je to něco málo přes dva kiláky a to už „dodrhnem“. Nikdo se neohlíží, ani v případě, že podlézá padlé stromy a přetahuje jiné.

Prostě to chce už mít za sebou. Konečně vytoužený soutok s velkou cedulí „WDA 131 km – NIECHWASZCZ UJSCIE“.

A jsme doma v kempu…… příště prostě „nechvátej“. Na další den mi Strugu, tentokrát už jakoukoliv, zakázali. Škoda, kvůli každý strouze se sem vracet nebudeme.

Wda nás čeká další den. Vyjíždíme pod poslední velká jezera do Borska, odkud řeka teče nějaký 80 km k vesničce Tleň, pod kterou se vyskytnou další jezera. Pod mostem voda svižně teče, ale rychle se zastavuje u odbočení kanálu Wdy. Kupodivu kanál je to co teče klidně dál a pokud chcete jet po řece, musíte přenést jez s krásnou šlajsnou, která je však krytá neprůjezdným stavidlem. Pod jezem vody bystře teče v meandrech a není to vůbec jednoduché projet s naloženou lodí. Bohužel se to rychle uklidní a řeka získává typický polský charakter.

Což ovšem není na škodu, přece jen borové lesy a písčité břehy mají také své kouzlo. Jenže na koupání to stále není, v noci zase pršelo a vypadá to, že kdybychom byli jinde tak už bude povodeň. Jenže tady déšť nemá na vodní stav vliv. Všechno pojmou jezera na toku a v řece je stále stejně vody. Na splutí bohatě.

Pak se řeka zklidní a blíží se mlýn Wojtal. Z dálky spíše nevzhledné stavidlo. Ale pod ním pstruží sádky a v barvách vyvedený nápis smažialna ryb – pstragi (možná lip polsky napsáno). Tak neváháme, ti hladoví si dávají uzené ryby, ostatní si chvíli počkají na smažené. Čerstvá ryba jen v jakési ochucené mouce – no prostě pochoutka. Ani se nám nechce jet dál , naštěstí to není již daleko. A opět jsme v naší základně – kempu Czarna Woda. Naposledy tedy zpěvy večerní po střechou. Večer opět padá déšť, ale zítra už bude určitě hezky.

Tak se balíme a pojedeme na těžko… pendl s auty krásnými písečnými cestami uprostřed borových lesů, ale o 50 km kratší cesta. Pak už je řeka a ticho.

Občas borový les s loukou, která zve k posezení, občas i místo pro bivak, kde se platí i za prosté zastavení u břehu a občas krásné místo uprostřed divočiny.

Na tábořišti kam dojíždíme u Maleho Bukowce jsou již dva stany polských vodáků se dvěma dvojkajaky. Vejdeme se všichni. Do vsi je to asi 1,5 km, a teprve ráno, když tam jdeme pro pivo a housky se dozvídáme, že je tam „krcma klimatizowana“. Ale u ohně bylo taky krásně.

Poslední den na vodě a konečně se objevilo po čtyřech dnech slunce.

Řeka se kroutí, přibývá písku,

ale každá legrace končívá

a najednou jsme ve stejnojmenném městečku se dvěma obchůdky a jednou hospůdkou. Wda se to tu jmenuje. Bohužel do Tleně už nestihneme dojet, cesta domů je dlouhá a Polskem i pomalá. Zato je přímo na tábořišti Wda zase smažena ryb – tentokrát jdou na dračku okouni a pak líni. Opět výborná kuchyně sladkovodních ryb. A večerní posezení, tentokrát nikoliv kolem ohně ale kolem svíčky, oheň se tady udělat nedá, přece jen jsme ve vsi. Další den ráno pak již dlouhá cesta k domovu, opravdu Polskem po silnici žádná radost. A lepší to zřejmě hned tak nebude, dálnice jdou od východu na západ a naopak, ale od jihu na sever zatím nic.

Přesto se zde najdou toky, které jsou ještě zapomenuté, nejsou zde půjčovny, ale jen řeka a ……ale i na těch frekventovanějších tocích není takový nával.