Nazvali ji neškodně mini Adventure Race, ale nakonec mini v okolí Štěchovic bolela solidně.

Jak se pozná účastník Adventure Race? Z auta vytahá neuvěřitelné množství outdoorového harampádí a oblečení, které různě přenáší sem a tam, ve snaze co nejlépe si rozmístit potřebné vybavení na jednotlivé disciplíny (většinou se stejně na něco zapomene). Právě tady se rodí strategie a vymýšlejí fígle: „Hele, tuhle zátoku nemá cenu obcházet, budeme plavat. Nabal do Depa B hydro vak, na břehu se svlíkneme do naha, naházíme všechno do vaku a přeplaveme“. Ti zkušenější štrachají a přenášejí méně, protože už vědí, co a jak.

V pátek 15.7. to u Sportovního centra ve Štěchovicích vypadalo jako na outdoorovém veletrhu. Tu se válelo kolo, pádlo, támhle trenky, energetické gely. Pořadatelé ale byli k závodníkům shovívaví a na trati bylo jen jedno depo a disciplíny nebyly nijak záludné. Nejdříve nás čekal okolo Štěchovic krátký trek (18 km), pak podle mapy objet na kole pár kontrol (60 km) a dojet do depa ve Staré Živohošti, kde byly lodě (14 km) a další trek (30 km). Závěrečná cyklo etapa (60 km) pak vedla přes kontroly zpět do cíle ve Štěchovicích. Suma sumárum nějakých 180 km a podle pořadatelů práce na 16 hodin pro první dvojčlenné týmy. Tak uvidíme, v deset večer jdeme na to.

S bráchou jsme závod pojali jako vhodnou přípravu na srpnový velký Adventure Race, protože každý takový závod je vedle zkoušky fyzičky i zdroj mnoha zkušeností. A i když už jsme pár takových závodů absolvovali, zase jsme nějaké chybky udělali a dobře se poučili.

Z prvního treku se stal kvalitní přespolák. Jako odkojení orientační běžci to na první kontrolu střiháme přímo. Správně trefujeme cesty a na jedničce jsme první. To se povedlo, už budeme mít klid, zvláště když i dvojku nalézáme rychle a celý postup pěkně valíme. Cestou na trojku se ohlédneme na poli za sebe a … jak je to možné! Za sebou vidíme nejméně šest světel, tedy aspoň tři další týmy. Na čtyřce už nás mají, je mezi nimi i jeden mix. Trošku se uklidňuji, že Radka Brožková je vícemistryně světa v orientačním běhu, tak asi běhat umí. Dál už pokračujeme společně.

Noční kolo bylo krásné. Hned na jedničku prověřil stavitel naši techniku důkladným single trackem dolů k řece, pro trojku jsme si museli vyšplhat až na rozhlednu. Na poslední kontrole před sjezdem na pláž do depa v Živohošti začalo svítat. V mojí hlavě se ale spíše zatmělo, a tak jsme ve sjezdu špatně odbočili a zbytečně ztratili pár minutek.

Loď za ranních paprsků byla jak z indiánské příručky. Ticho, klid, mlha válející nízko nad vodou. Ve slapských ramenech jsme sebrali pár kontrol a hurá na trek. Ten se motal okolo přehrady a na závodnících bylo, zda si postup občas zkrátí plaváním nebo vodu poslušně oběhnou.

Nám se s bráchou do vody ze začátku příliš nechtělo, protože byla ráno ještě docela zima, ale v další části závodu už jsme to brali jako vítané zpestření.

Po 14 hodinách závodu jsme si dopřáli zastávku na pivko a kofolu. V klidu jsme se v hospodě v Cholíně usadili, protože podle zpráv jsme na trek vyráželi s dostatečným náskokem. Jenže než jsme si stačili ťuknout, vbíhá do hospody jeden ze soupeřů, bez rozpaků žadoní obsluhu o vodu do camel bagu a vůbec nevypadá, že by si dal po obědě dezertík. Co se dá dělat, dáváme kontrolního exáče a další část treku bušíme o to usilovněji.

V depu si dáváme záležet, abychom se převlékli co nejrychleji a nedali soupeřům „čuchnout“. Vyrážíme s drobným náskokem, který jsme udrželi až do cíle, kde nás již čekal zasloužený odpočinek, sdílení zážitků se soupeři a po vyhlášení poklidný večírek – přeci jen závod trval poctivých 19 hodin.

Nápad uspořádat „krátký“ Adventure Race byl od pořadatelů správná trefa. I zkušení závodníci si museli šáhnout až do nejtajnějších rezerv a nováčci si mohli osahat, co je potřeba dopilovat, než se pustí do třídenního dobrodružství zvaném Adventure Race.

text: Štěpán Skripnik, foto: Dejna Odvody, Lenka Litschmanová