Také to bylo poprvé, co jsme měli kempovat z kajaku. Po dlouhém hledání vhodného místa a společnosti, i když výběr zas až tak veliký nebyl, jsme našli Seven Capes Adventures kousek od Fethiye. Půjčení veškerého vybavení nevyšlo příliš draho. Jediné, co stálo dost byla doprava lodí a nás na místo vyplutí. To vyšlo dráž než samotné půjčení všeho vybavení. Kajaky jsme měli plastové, pádla těžká a neopreny trochu opotřebované, ale nakonec to zas až tak nevadilo.

Vypluli jsme z Goceku, východně od Fethiye. Naše cesta vedla podél pobřeží, směrem na západ do Fethiye Bay. Moře bylo klidné, takže mé obavy o tom, že jsme sami dva na moři, a že co by kdyby se brzy rozplynuly.

Bylo 24 prosince, teplo a nikde nikdo. První den jsme ujeli asi 20 kilometrů, které mi v těžké Wildernesce přišly dvojnásob. Fethiye Bay má mnoho ostrovů na západě a tři na východě. Na jednom z nich, Rabbit Islandu (Tavsan) jsme se rozhodli zakempovat.

Tady se ukázalo, jak málo toho o moři vím. Překvapilo mě kolik věcí, připlavených mořem, se povalovalo na břehu; jo já byla rozmazlená písečnými plážemi koupacími anebo písečnými a čistými plážemi Vnějších Hebrid či Scilly Isles. Nicméně v něčem to dobré bylo. Bylo hodně dřeva na oheň a tak se ke Štědrovečerní večeři mohlo podávat grilované kuře, na kameni ovšem, protože na klacku držet nechtělo.

Spalo se dobře, i když mě trošku děsily představy o krysách, kterými mě strašil majitel lodí než jsme vypluli. Taky kolem nás začali přistávat v noci lodě rybářů, kteří měli u ostrova natažené sítě. Ale nikdo po nás nic nechtěl, lodě nám nevzal a ráno bylo ještě hezčí než předešlý den.

Druhý den jsme zase ujeli asi 25 km. Vyhnuli jsme se Fethiye, městu a jeho kamenným, do skály vytesaným hrobům, a pokračovali jsme směrem na Kaya Koy. To je velmi stará Řecká vesnice, ze které bylo obyvatelstvo vystěhováno v roce 1923 v rámci výměny po Řecko - Turecké válce.

Mě se nejvíce líbil ostrov Gemiler, který jsme objeli. Nadmořská výška jeho nejvyššího bodu je 99 metrů nad mořem a je asi 1 km široký a necelých 1,5 km dlouhý. Zmiňován mezi námořníky už od středověku, byl vždy spojován se Svatým Nicolasem. Sloužil také jako významná zastávka na cestě křesťanských poutníků, a i když už dávno je na něm vše v ruinách, stále ještě je znát jeho někdejší význam, a lze rozeznat jak přístav, tak opevnění, kostely, hroby i domy. Přistávali jsme v Gemiler Adasi kousek od Kaya Koy.

Plavba byla zábavná, pobřeží je tvořeno nízkými vápencovými útesy, ale člověk se má pořád na co dívat. Občas přišlo zpestření v podobě skalní brány a podobných útvarů.

Po doplutí, stejně jako před vyplutím, jsme opět skončili v penzionu u známých majitele lodí, kde jsme měli zaparkované auto. Pravda, provozuje ho spíše jejich syn a rodiče mu to hlídají a starají se o hosty. Nám se to moc líbilo a hlavně, měli jsme to s domácí stravou, uvařenou z čerstvých potravin, snědenou u nich v obyváku.

Turecko? Vřele doporučuju.

Mapa se zakreslenou cestou (první den žlutě, druhý den zeleně)

foto: Natalie a Michal Maděrovi