Už při únorovém vyřezávání stromů jsem se těšil, jak si letos Kamenici užiju. Patří mezi moje nejoblíbenější řeky a jel jsem ji už nepočítaněkrát. To ale nemůžu říct o jejím horním úseku pod vysokou hrází nejmladší přehrady Jizerských hor, kterou je přehrada Josefův Důl. Tenhle úsek jsem jel jenom loni, ale to bylo hodně málo vody.

Čas běží a víkend, kdy je zaručena voda pro raftové a sjezdové závody, je tady. Protože přírodní vody je opravdu málo, mohla by přehrada solidně nadlepšovat. Ostatně v sobotu teklo 9 kubíků studené vody a od George máme zprávu, že napadané stromy, na které se musí dávat pozor, jsou jenom na dvou místech. Sraz si domlouváme na neděli v 7:30 u Kapličky na Hrabětické louce.

A je tady neděle. Vstávat se mi moc nechce, ale horní Kamenice teče jen jednou za rok a tolik vody má tak jednou za deset let. Ráno ještě koukáme na internet a zjišťujeme, že teče 10 kubíků! Ne že bychom znervózněli, ale tady je opravdu každý kyblík navíc znát. Na parkovišti se převlíkáme a jak tak koukáme kolem, všude jsou skupiny vodáků, se kterými se navzájem známe, a tak ladíme formu tlacháním o tom, jaká je kosa, jak se nám nechce, ale je to jen zástěrka na psychické napětí. Z loňska to sice všichni známe, ale za podstatně nižšího vodního stavu. Každopádně představu máme: extremní spád, nepřehledné a záludné množství kamenů, nutnost jízdy na oči, absence vracáků a velké nebezpečí padlých stromů. Rozhodně to není voda pro každého a vyžaduje určitou dávku zkušeností! Rozdělujeme se do skupinek a snášíme lodě po hrázi, kde jsme loni zažili skvělý „snowkayaking“, ale letošní teplo je rozhodně příjemnější. Když nasedám mezi malými smrčky, říkám si, jestli té vody přece jen není trochu moc...

Z naší skupinky vyráží první Dave a hned za ním Jirka. Chvilku čekám a pak se rozjíždím, následuje mne Marty. Hned na prvních metrech se do nás řeka pouští plnou silou a každý jede sám za sebe. Jsme docela rozhození, ale po pár metrech se nám daří srovnat se do menšího vracáku. Je potřeba se trochu zklidnit a nedělat zbytečné chyby. Další metry pádlování jsou už lepší, ale stejně nám řeka dává najevo, kdo je tu pánem, a ukazuje svou plnou sílu. Proud je opravdu silný a občas se zdá, že jakékoliv naše reakce jsou pomalé. Na jednom stupni mě voda lopuje přes záď, ani se nestačím divit. A to jsem si koupil velikou loď, abych nemusel zbytečně eskymovat!

Přijíždíme k nejtěžšímu místu, ve kterém jsou padlé stromy. Naštěstí je možné je poměrně dobře poznat, řeka se tu stáčí doleva a na zastavení je času dost. Řeka tu padá fakt z kopce úzkým korytem. Kluci hledají ideální průjezd, ale je to jen teoretizování, protože je blokují padlé stromy. Já bych to nechtěl jet, ani kdyby tam nebyly, ale takhle se mi ještě lehčeji přenáší. Loni zabralo přenášení podstatně víc času i sil, protože jsme se chvílemi brodili po pás ve sněhu. Tentokrát je to snadnější, občas přeskočím nějaký ten kmen, jen škoda, že už nejsou zralé borůvky, ale to už bych chtěl moc. Nasedáme zase do kajaků a vyrážíme. Následuje několik stupňů, jeden jedu dokonce pozadu, když v nájezdu trefuju neviditelný šutr. Všechno valíme na oči, a přestože jedeme ve čtyřech, tak si občas připadám na řece sám. Martymu se nepodařilo zastavit v minivracáku a proud ho hned tlačí pod šutr na břehu. Bohužel nemá moc na výběr a situaci řeší povinnou krysou. Naštěstí je hned na břehu a loď se sama ukotvila o pár metrů níže po proudu. Přesto znovu musíme

Přijíždíme k nejtěžšímu místu, ve kterém jsou padlé stromy. Naštěstí je možné je poměrně dobře poznat, řeka se tu stáčí doleva a na zastavení je času dost. Řeka tu padá fakt z kopce úzkým korytem. Kluci hledají ideální průjezd, ale je to jen teoretizování, protože je blokují padlé stromy. Já bych to nechtěl jet, ani kdyby tam nebyly, ale takhle se mi ještě lehčeji přenáší. Loni zabralo přenášení podstatně víc času i sil, protože jsme se chvílemi brodili po pás ve sněhu. Tentokrát je to snadnější, občas přeskočím nějaký ten kmen, jen škoda, že už nejsou zralé borůvky, ale to už bych chtěl moc. Nasedáme zase do kajaků a vyrážíme. Následuje několik stupňů, jeden jedu dokonce pozadu, když v nájezdu trefuju neviditelný šutr. Všechno valíme na oči, a přestože jedeme ve čtyřech, tak si občas připadám na řece sám. Martymu se nepodařilo zastavit v minivracáku a proud ho hned tlačí pod šutr na břehu. Bohužel nemá moc na výběr a situaci řeší povinnou krysou. Naštěstí je hned na břehu a loď se sama ukotvila o pár metrů níže po proudu. Přesto znovu musíme přemýšlet, jestli při zaplavání v takovém terénu nejde opravdu o život.

Sedím opět v kajaku a najíždím další hranu, za kterou není vidět. Po pravé straně jsem minul obrovský šutr a mizím v pořádné žumpě. Cítím, jak mi oba lokty drhnou o kameny. Vybublám z válce a stavím ve vracáku. Koukám na Martyho, který jede stejně jako já a mizí mezi kameny. Blížíme se ke konci a atmosféra na řece je úžasná. Studená voda stříká do obličeje a slunce nádherně hřeje celou krajinu. Ještě jedno přenášení, a jsme na konci. Postupně dojíždějí i ostatní skupinky a na všech je vidět nádherný pocit vodáckého štěstí, protože dneska jsme adrenalinem vskutku nešetřili.

Na závěr bych ještě chtěl poděkovat Járovi Křížovi, protože kdybychom ho neměli, tak nemáme řidiče a neměli bychom ani jednu pěknou fotku! Díky, Járo!

Co vás tu čeká?

V první řadě (nejen) na české poměry opravdu extrémně divoká voda. Veliký spád, který je často zatarasen stromy. Obtížnost až WW V+ (exponovaná místa v kombinaci s padlými stromy až WW VI!). Čekejte vysoké stupně, velkou rychlost a sílu proudu a extrémní zablokování. Nepřehledné peřeje na sebe bezprostředně navazují a není čas ani vydechnout. Vracáků je málo a někdy je lepší o nich vědět dopředu. Určitě nám pro seznámení hodně pomohlo loňské sjetí, ale o to víc jsme si uvědomovali, jak je pro obtížnost toku rozhodující množství vody v řece! Letos to byla úplně jiná řeka než loni, a tak nezapomeňte, že příští rok může být všechno zase trochu jiné.

text: Stanďoch s Prďochem

foto: Jára Kříž