Pane Šmíde, z vašich knížek je zřejmé, že jste v kánoi nesčetněkrát seděl, že máte k vodě vztah. Jak jste se k pádlování dostal?

Já začal jezdit na vodu až asi v roce 72. To už musím spočítat, kolik mi vlastně bylo – nějakých 35 let. A jezdil jsem na ní asi tak dvanáct let.

Já pocházím z Kdyně, Pošumaví, kde vodácký aktivity nebyly běžný, kde se o tom ani moc nevědělo. Dneska je to trochu jiná věc, dnes dělají všichni všechno všude. Ale tenkrát ještě existovala taková trochu regionální uzavřenost. A k vodě jsem se tak dostal až v těch pětatřiceti v Karlových Varech, kde jsem poznal nové kamarády, se kterými jsme pak začali jezdit Ohři. To byla parta, kde snad všichni hráli na kytary, zpívali, prostě takový ty tvůrčí střeva. Udělali jsme takovou skupinku, a začali nakonec i vystupovat. Náš pořad se jmenoval „Lodní deník“; já jsem psal texty k písničkám. Po třech letech se pak ta skupinka rozpadla, jak to bývá - prostě ten nemůže, pak ten… Mě zbyly ty deníky a říkal jsem si, že je to škoda, že by stálo za to to ještě nějak rozpracovat. Tak jsem je skutečně začal pomalu rozšiřovat až do rozměru knížky. Pak jsem zjistil, že se do ní ty deníky vůbec nehodí, tak jsem to vyhodil a takhle vznikla knížka Proč bychom se netopili aneb vodácký průvodce pro Ofélii. Opravdu vyloženě z potřeby udržet něco, co už nebude. Já se s těma kamarádama ještě vídám, oni dokonce jezdí pořád na vodu, ale většina těch lidí se dostala někam jinam, jak to prostě v životě je, a já chtěl udržet tu partu v původní podobě. Ty nevyhnutelný změny se pak objevují ve třetím dílu té série, v Proč bychom se netěšili.

„Vy máte hymnu?“ zpozorněla Ofélie. „A co s ní děláte?“ „Naše hymna je tajná,“ ztišil jsem hlas. „Vždycky když ji zpíváme, kormidelníci rozhánějí pádly zvědavce, aby ji nikdo neslyšel. Křižák říká, že ji zpíváme nesmírně kakofonicky. Nikdo neví co to je. Ale zapřísahal nás, abychom ji nezpívali před lidma.“

Proč už s nimi nejezdíte?

Já jsem byl starší než oni a navíc jsem se oženil a moje paní má bronchiální astma. S tím nemůže být pod stanem a tak to nějak začalo. Říkal jsem si, že by mě nebavilo jezdit sám a jezdit s chlapem to se mi taky nikdy nelíbilo, nějakou jinou ženskou to by zase bylo takový… Prostě takhle nějak jsem přestal jezdit. Ne, že bych přestal jezdit úplně, já si třeba tu Ohři sjedu ještě dneska jednou za čas, ale takový to kmenový pádlování, to prostě ne. Ostatně ta moje parta už taky ne, ale dělají třeba letní vody, takovou tu Lužnici a jiný odpočinkový řeky. Letos možná, není vyloučený, pojedeme Otavu a já pojedu s nima.

Takže se vrátíte na Šumavu.

No tak nějak.

Když už jste to sám nakousl, že je ta knížka tak trochu o lidech z té vaší party, Aleš Háma dokonce tvrdil, že jeho máma je přímo slečna Kateřina, říkal mi i kdo byl například Sumec…

Ten toho ví víc než já. (smích) To je jasný, takový ty vnější znaky, co ty lidi mají na někoho třeba ukazují, ale je to hodně moc stylizace. Ta knížka měla samozřejmě několik verzí, protože já sem neměl žádný zkušenosti s psaním knížek a dokonce jsem o to nikdy ani neusiloval.

Takže Ofélie byla první knížka co jste kdy napsal?

Ano, to byla moje první knížka. Mě to psaní nikdy nebavilo, až po Ofélii jsem si řekl, že je to vlastně strašně fajn to dělat a tak jsem jel dál. Ale nebylo to jednoduchý. Nikdo mě neznal, já jsem měl navíc nějaký politický potíže, to byla druhá půlka 70. let. Ne že bych byl v nějakým průšvihu, ale nebylo mi zase tak moc věřeno… Navíc tenhle žánr byl dost neznámej… Prostě se mi to nedařilo vydat a tak jsem zatím začal dělat další knížky.

Ale ještě k tomu co říkal Aleš. Já jsem v té původní verzi měl asi 18 lidí, protože ta naše parta byla velká a já je chtěl poctivě, poněvadž jsem měl všecky rád, v tý knížce všechny zmínit. A pak, když jsem se s ní dostal do Olympie, mi taková stará zkušená redaktorka, paní Tefelová říkala: „No ty jsi blázen, tohle si nebude nikdo pamatovat! Nemůžeš nahnat 18 lidí do jedný knížky.“ No a teď já zas nechtěl nikoho ošidit, aby tam ten byl a onen nebyl, poněvadž já jsem to skutečně původně bral takhle, abych ty kamarády nějak zvěčnil. Ale pak mně došlo, že se ta knížka musí dělat jinak. Že nemůžu dbát na to, aby tam byli všichni, ale aby tam byla jedna dívka, která je chytrá, jedna, která je hezká a jedna, která je taková ta kuchyňka. A zas jeden kluk, prostě šílenec, jeden spíš takovej intelektuál a tak dál. Prostě postavit různý typy, protikladný, vedle sebe. Z toho pak vznikaj ty situace, který si nejde úplně vymyslet, protože je člověk může zažít jenom na tý vodě, ale člověk si je přizpůsobí. Takže tý skutečný pravdy tam je strašně málo, ta kronikářská stránka tam je nepatrná. Jestli je tam vůbec něco pravdivýho, tak jsou to ty vodácký fóry, to budete znát sám, ta atmosféra. Protože když jedete na vodu, tak si nemusíte žádný fóry vymýšlet, poněvadž vás napadaj samy, včetně těch hlášek. Jinak je to stylizace.

Třeba je tam kluk, který má klobouček se sumci, a proto mu říkají Sumec. Ten kluk skutečně existuje, ale už je úplně jinde, už tady vůbec nebydlí, propadl alkoholu a je prostě pryč. Je to škoda, ale je tady jinej člověk, kterej tam není, poněvadž jeho vnějškový znaky nebyly tak nápadný, a ten třeba pokračuje v té jeho postavě; s jeho zájmama. Je to takovej propletenec.

Kterej vychází prapůvodně z příhod vaší party…

Ano, jistě. Ale to, z čeho vycházíte, můžete přetvořit k nepoznání. Časem se ta pravda mění a postupně je jinde než ta pravda opravdová. Čtenář chce být klamán. Jiná věc by byla, pokud bych ty příhody vydával za jakousi kroniku, pak by to bylo lhaní. Takhle jen vytvářím dojem skutečnosti a předpokládám, že s tím čtenář počítá. Vzpomínám si na takovou scénu, jak někomu ujede loď a my mu ji lovíme tak, že jsme přivázali poleno na lano a to poleno s tím lanem jsme hodili do tý lodi, poněvadž jedině tak bylo možný tu loď přitáhnout. Samozřejmě jsme mu tím tu loď rozmlátili. Potom z toho člověk udělá úplně jinej příběh. Ten základ je pravdivej, ale to kolem už ne.

„Narazili zadkem na kámen!“ řve dav lítostivě, jako by se to stalo jemu. Loď nebezpečně zakolísá. Přes bort se hrne voda, posádka se rve o rovnováhu. Třetí vysoká vlna smete v přídi špricku. „Uplaval jim ten vikslajvant,“ naříkají diváci.

Když se vrátím k těm postavám - každýho jste si někam stylizoval, šoupnul jste někam i sebe?

Ne, to ne.

A pro Ofélii jste taky neměl vzor?

Ne, ani Ofélie neexistovala. To je na ní nejlepší. Protože člověk, kterýho si vymyslíte, vás nemůže naštvat, zklamat, poněvadž prostě není živej. A tak je to s Ofélií, dokonce ani tvář neodpovídá žádné konkrétní postavě. Takovej nějakej ideál tý doby.

Stejné postavy jako v Ofélii se pak vyskytují i ve vašich cestopisech. To vám tak přirostly k srdci?

Jednak mi přirostly k srdci, ale především se mnou řada těch lidí jezdila. Aspoň ti kluci. Ta parta byla se mnou v Norsku i v Maroku, i když ne celá, jenom pár z nich. Teď jsem byl nedávno v Mexiku a i tam byli dva lidi z tý party. Vlastně jen do Guatemaly jsem potom šel na skok sám. Už je to prostě tak, ani by to nebylo zajímavý kdybych já šel sám. Navíc lidi se kterými jdu nejsou třebas ani tak zajímavý abych je nějak přetvořil. Já si prostě žiju pořád s těma svejma. Není to ani nějaká kalkulace se čtenářem, spíš to, že je mi v tom dobře. Je to prostě svět, kterej je můj s těmahle postavama - ať jsou, ať existujou nebo ne.

A i když jsou ty cestopisy takový pravdivější, mají blíž k tomu kronikářskýmu přístupu, pořád vycházím z toho, že to je beletrie. Mě se třeba strašně líbí jestli znáte Jardu Lhotu, šéfa Adventury, kterej je takovej šílenec vodák, lezec, dělá do vysokohorský turistiky. A on napsal knížku o slonech, lidech a ještě něco a to je vyloženě kronikářsví. To je takový pól a já jsem úplně druhý pól. On se k tomu staví jako kronikář a je to správný poněvadž jemu stojí za to psát jen to, co opravdu zažil, protože oni skutečně riskujou život. Oni vyrazej objevit a splout ještě neznámý africký řeky. Tam je pak honí hroši a takovýhle šílenosti.

Ne všechny vaše postavy se dožily dneška. Myslím, že smrt Křížáka obrečeli všichni. To jste ho vážně musel nechat utopit?

Jo, taky mi všichni nadávali.

Všechny to hrozně mrzelo.

Mě taky, i já jsem byl z toho nějakej… Ale já prostě nejsem takovej ten obchodní typ spisovatele. Já začal psát dost pozdě, takže už prostě píšu spíš to, co se mnou nějak mlátí. A snažím se to dát do nějakýho řádu. My jsme skutečně měli smrt v tý partě. Bylo to trošku za jinejch okolností, ale bylo to neméně smutný. A mě šlo o takový nějaký poznání, že ta smrt byla pro Křížáka vlastně výhra. Protože co může být krásnějšího než umřít v tomhletom životním stádiu, když se perete s peřejema, předvádíte se před nějakou holkou. Pro něj to byla životní špička, potom už by mohl jít jenom dolů, už by šlo o nějaký trapný pozvolný umírání, ponižující stáří. Tak to udělal takhle; je to vlastně takovej symbol a kvůli tomu jsem to udělal. A kvůli tomu co jsme my cítili, když nám umřel náš kamarád.

Vypadá to jako definitivní tečka za celou tou vodáckou sérií…

Já už taky schválně od tý doby ponechávám tu frázi „proč bychom se…“ až za hlavním názvem. Zatímco ta vodácká série začínala tím Proč bychom se začínala, teď už to nechávám až za tím „aneb“. Chci tím naznačit, že tamto už opravdu skončilo. Taky by bylo trapný to rozmělňovat, už bych to neutáh v tomhletom duchu. Jistý věci mají skončit včas.

Ty cestopisy jsou o něčem jiným, a je to taky věc mejch současnejch možností. Já jsem skutečně v tomhletom dalším životním stádiu velice zlenivěl, takže to má takovej ten trošku až mastňáckej charakter. Dřív bych takhle do Maroka nejel, ale jel bych tam s báglem. Ale dneska si to zkrátka nedovolím a nemám ani lidi, se kterýma bych tam tak jel.

„Já když se dívám na toho andělíčka u stanu,“ rozjímal Bongo u ohně, „tak si, rozumíš, představuju, že jsem na křižácký výpravě. Křižáci jdou porazit pohany, rozumíš, a mají normálně na stanech anděly.“

Když jsme u toho zlenivění, jak by se parta kolem Sumce tvářila na to, jak to dneska vypadá v létě třeba na Vltavě pod Vyšším Brodem?

No oni to vědí. Ale nic nejde zastavit. Ale protože jezdí každej rok, tak si na to stačili zvyknout. Já jsem byl třeba na Vltavě jenom se za nima tak podívat a viděl jsem ten kemp, kde jedině se teď smí kempovat. Strašný. Kdybych teď omládl, asi bych dělal nějaký ty adrenalinový sporty neboť tam máte ještě jistotu, že se tam potkáte s lidma vaší krve, což na tý vodě už zřejmě ne. Ale takhle je to v životě vždycky - začne nějakej nápad, strašně krásnej a ujme se ho pár lidí, kteří ho rozšiřují. Pak se z toho stane móda a to je konec. Narve se tam spousta jinejch lidí a už to není ono. To je stejný jako s cestovním ruchem. Do Maroka muselo bejt fantastický jet před 50 lety, ale dneska už to není ono. Byl sem v Mexiku, to mě zklamalo. Dost. Guatemala ne, ale Mexiko jo. To je strašně přecivilizovaná země, globalizovaná, ty originální věci už tam prostě nejsou. S tím se nedá nic dělat. Prostě život jde takhle. Kamarádi, co byli v Maroku letos, říkali: „Buď rád, žes tam byl předloni.“ Teď už jsou pryč veškerý zbytky nějaký originality.

Chystáte teď cestopis z toho Mexika?

Ano, jednak píšu knížku o tom vejletu do Mexika, ale zároveň jednám s ČT, ostravskou televizí, která by chtěla točit Proč bychom se netopili.

Ale vodácká sbírka na ten film, o které se v poslední době docela mluvilo, to asi nebude vaše aktivita…

Ne, to se děje proti mojí vůli a já se už jasně vyjádřil, že pokud by ten projekt měl pokračovat, tak bych musel dát celou záležitost k soudu. Já dal asi před 10 lety, víceméně z kamarádství, jistému člověku právo, aby Ofélii zfilmoval. To bylo ještě v takový naivitě tehdejší doby. To právo měl na pět let. Tahle doba už je dávno pryč. Teď se toho ujali nějací úplně jiní lidé, dokonce uspořádali i tu sbírku, co jste zmínil. Já si pak připadám jak pitomec, k takovýhle kovbojárně bych nedal nikdy svolení. Takovej film se dneska nedá dělat na koleni - buď to bude něco pořádnýho, nebo ať to není vůbec. Já o tom už mluvil s tím kamarádem, kterýmu jsem kdysi dal to právo, a on slíbil, že to dá do pořádku. Před měsícem chtěli ještě žádat, abych jim to svolení dal, ale já řekl, že je to bezpředmětný. Takhle prostě ne. Kromě toho začínám právě jednat s tou ostravskou televizí.

Tam je problém v tom, jako vždycky když děláte s televizí, že do toho žvaní 15 lidí, a každý z nich má úplně jiný představy. Ty lidi v životě nejeli na vodu. Pořád po mně jen chtějí, aby tam byly nějaký vztahy. Kdo s kým chodí a tak. Padaly z nich takový šílený konstrukce, že já už jim musel říct: tak napište vlastní seriál, ať si tam každej chodí s kým chce, ale moji knížku do toho netahejte. Tak zase couvli, mají velikej zájem to dělat. Já bych byl taky rád, kdyby to zfilmovali, přitom vím, že to nebude přesně podle mých představ. Ale musí tam aspoň podstatná část tý mojí knížky zůstat. Tohle se snažím nějak vybojovat.

Tento rozhovor vyšel v HYDROmagazínu č. 3 v roce 2003.

Rozhovor připravil: Rosťák