Právě jeho knížky o vodácké partě, Ofélii, Bongovi, Sumcovi, Křižákovi, Lucii, Lídě, Daně a dalších si vodáci oblíbili natolik, že se řada hlášek a příběhů vžila tak, že mnozí už možná ani neví, kde se vzaly. Třeba „vodák, který vyplouvá za ranního kuropění, není vodák. Je to nadpřirozená bytost“. Nebo pojednání o rudých břichouších. O pánubohu Melounkovi. O partě Řízek. Nebo typologie háčků a kormidelníků.

Když jsem se Zdeňkem Šmídem dělal v roce 2003 pro HYDRO rozhovor (viz HYDRO 3/2003, str. 30), ptal jsem se, jestli Křižáka, nejstaršího a možná i nejoblíbenějšího člena party, musel opravdu nechat utopit. „Jo, taky mi všichni nadávali,“ odvětil. A pak vysvětlil proč: „Ta smrt byla pro Křižáka vlastně výhra. Protože co může být krásnějšího, než umřít v tomhle životním stadiu, když se perete s peřejema, předvádíte se před nějakou holkou. Pro něj to byla životní špička, potom už mohl jít jenom dolů, už by šlo o nějaký trapný pozvolný umírání, ponižující stáří.“

Zdeněk Šmíd byl i v sedmé dekádě svého života nesmírně aktivní a činorodý. Psal, cestoval, měl spoustu plánů. Měsíc před 74. narozeninami náhle zemřel na infarkt při šnorchlování na Seychelách. Víc podrobností nevím. Ale přál bych mu, aby tam poblíž byla nějaká holka, před kterou se mohl předvádět. A chtěl bych mu poděkovat za všechny knížky, které (nejen) pro vodáky napsal. Ať je mu ve vodáckém nebi s Melounkem dobře.

Rosťa Starý (HYDROšéfredaktor 2003 - 2007)

Je pochopitelné, že náhlá smrt Zdeňka Šmída zasáhla mnohé jeho příznivce a milovníky jeho knížek. Patří mezi ně i Jaromír Partigo Loskot, který nám také poslal svou vzpomínku na první setkání s Ofélií. Pokud i vy chcete vyjádřit svoje pocity nebo se podělit o vzpomínky a zážitky pojící se k dílu či samotné osobě Zdeňka Šmída, napište nám nebo využijte komentář pod článkem.

Prý zemřel pan Zdeněk Šmíd.

Tak to je smutná zpráva. Vzpomínám si, jak jsem si jako voják základní služby cestou od zubaře ve Zbirohu koupil Vodáckého průvodce pro Ofélii. Myslím, že to bylo v devětasedmdesátém roce. Nejprve mne v knihkupectví na regálu zaujala slova "vodácký průvodce..." . Tehdy o vodáckou literaturu byla nouze. Jeden knižní průvodce, snad dvě či tři knihy o vodní turistice různého data vydání (které stejně na regálech chyběly a člověk je našel buď v městské či vědecké knihovně nebo náhodou v antikvariátu) a nějaká cvičitelská skripta ČSTV (kterých se týkalo to samé). Jen co jsem po knize sáhnul, všiml jsem si dodatku o topení a na okamžik jsem znejistěl, snad i zesmutněl, s podezřením, že se bude jednat o nějaký brak. Pak jsem ale knihu otevřel náhodně a začal číst. Stačilo pár vět, snad odstavec, a já se začal smát. Najednou jsem nebyl v té zelené uniformě, ale zpátky na řece. Vždyť to co bylo napsáno v knize jsem zažil, znal jsem to! Cesta do kopce zpátky do kasáren byla rychlá. A pak jsem jen četl a smál se. Četl jsem vyvalený v uniformě v posteli (jako mazák jsem si to mohl dovolit). Četl jsem v pochodovém tvaru cestou na oběd. Četl jsem a smál se. Tu knihu mám dodnes. Je strašně orvaná, ale i tak je v knihovně na očích. Abych kdykoliv mohl sáhnout ... a smát se.

Partigo