Již od pondělí nás zprávy bombardují deštivou předpovědí, takže se pro sichr držíme v pohotovosti. Ve středu už je to pak jasné – prší dost, takže někde určitě voda bude! Pro jistotu ráno odjíždím do zaměstnání s příručními zavazadly – loďákem a pádlem. Loď díky lednové Doubravce nemám, takže chvíli řeším, kde nějakou seženu, až se podaří ukecat kamárada s méně flexibilním zaměstnavatelem k zápujčce (díky Honzo!). Půlden volna, nabrat Kosáka s Michalem a tramtadadá na vodu.

Nevíme kam, takže vyrazíme z Hradce Králové směrem k Jičínu a doufáme, že po cestě se rozhodneme. Dvěstě metrů před křižovatkou, která definitivně rozděluje cesty k potokům na západě a k těm na východě, se konečně dovoláme Wencovi Jezvinovi z trutnovské crew (jinak nám nikdo jiný nebere telefony, anžto právě drandí Jizerku, Kamiennou apod.), během osmi toček na kruháči se dozvídáme, že tečou Úpy, a že trutnovští kluci ač na lyžovací rodinné dovolené, už si jeli zpět domů pro kajaky – takže sraz na soutoku Úp. Jsou totiž dvě hodiny a tak se nám zdá oblast Mýta moc daleko.

Cesta do Trutnova z HK přes Jičín sice také nepatří k nejkratším, ale ve tři už jsme v Peci pod Sněžkou. Nechce se nám hodinu jen tak čekat na ostatní, takže rychle rozhodujeme, že využijeme dobré vody a zpláchneme aj levou Úpu (nevím přesně, která je Malá Úpa a která Velká Úpa, takže tu z Pece nazývám levou, a tu druhou pak pravou). Je docela zima a kolemjdoucí lyžaři standardně nechápou.

Nasedáme – já sejdu slušňácky ty dva metry k potoku, kluci to sklouznou po sněhu. Ups. Chyba – Kosák hned vysedá. Proč? Kroutí hlavou a ukazuje mi dno lodi, kde se na mě usmívá půlmetrová klikatá díra. Smutný zážitek. No nic - dál jedeme ve dvou – voda je studená a proud svižný. Vracáků moc není, pěkně to sype v obtížnosti cca WW II. Zpočátku obtěžují šutry, hopsáme pár 0,5-1 metrových jezíků, přidá se přítok a vody přibývá, absolvujeme několik hezkých esíček WW III. Potok je široký cca tři metry a má slušný spád – na řece jsme rychlejší než auta na sousední silnici, není moc kde stavět, vracáků vidíme poskrovnu, ale lajna je stejně jen jedna. V jednom malém válečku na konci jednoho esíčka si dokonce Michal zazvedá.

Pak dojedeme do Velké Úpy, kde už na mostě čeká převlečený Kosák, za mostem je jezovodopád cca 5 metrů vysoký, nejdřív 0,5m vysoký kolmý stupeň pak 1,5m šikmá plotna, a na závěr tak 2,5m drop mezi skály do krásně našlehané pěny. Hodí se opatrnost při nájezdu – mířit hodně na střed, protože to trochu táhne doleva s rizikem pádu na skálu. Následný polet s autoboofem je moc parádní! Kosák mě dole potěší obrázkem „no battery“ na vymrzlém foťáku a jede se dál. Další cca 3km je opět svižná WW II-III s dvěma jízky, jeden má nehezký váleček, určitě chce rychlost a boof. Dole čekáme na auto, poněvadž jsme Kosáka na vodě předjeli.

Zaráz přijíždí trutnováci, takže hurá na start pravé Úpy. Ta je jednoznačně delší, čas pokročil a zima přituhla. Měníme si proto s Kosákem role – tentokrát se sveze po vodě on. Trutnovská banda je v plné sestavě a po týdnu společné dovolené i veselá a hravá. Předvede to Wenca, který hned po prvním kilometru zaparkuje ve válečku pod metrovým skokem v závěru III-IVkové kaskády – poté co mu zbytek skupiny, což je cca šest lidí naskáče na hlavu zkusí několik bojovných pokusů a pak už praktikuje prsa v ledovém objetí válečku. Několik dlouhých otáček, než se vybagruje ven. Matěj mu mezitím pečlivě odchytá bačkůrky a vše ostatní a na závěr v krásné spolupráci vytáhnou z válce pevně zaparkovanou loďku. Je zima, až se dělají rampouchy, ale i přes kovanou rozplavbu Wenca odmítá skončit a jede dál. Je to holt krkonošký drsňák.

U penzionu se kluci rozhodují jet až do tmy – pádlují tedy dál. Potok má konstantně cca 2-5 metrů na šířku a sype to pěkně zostra, krom jednoho úseku pod pensionem teče podél silnice, takže jde na všechno pěkně dohlížet. Peřeje jsou pořád tak WW II-III s občasnou kaskádkou těžší. U konce je blbý strom, který Kosák nekomfortně podmáčkne, zbytek na jistotu přenese. Již padá tma, když dojíždějí opět na soutok. Všichni jsou megaultra spokojení a nadšení z nich jen srší. Díky nastalé tmě spojené s nástupem arktické zimy, je navazování značně urychleno stejně jako loučení, trutnov jede zpět točit rodinohodiny na horskou boudu, a my spěcháme zpět do HK.

Druhý den spácháme v podobném scénáři Kamenici. Zde potkáme spoustu lidiček, zejména pražská crew s Čůrem a jeho paní Meg nám udělá radost a tak si spláchneme Kamenici spolu. Vodu má hezkou, sice nic extra, ale neurazí - tak 15 kubíků. Vlak nás mine těsně pod jezem, takže času máme dost – jedeme až do Spálova, což je pro mne asi podruhé (a naposled) v životě. Po cestě stresujeme Meg obávanou peřejí „Žába“, ale asi jsou vodáci v USA stejní, takže nám to nesežere.

Hospůdka s krbem ve Spálově vyniká perfektní obsluhou, kterou deset mokrých vodáků nevyvede z míry, nám nechá uběhnout čas do příjezdu vlaku naprosto komfortně.

Průvodčí chvíli na osm kajaků nerozhodně koukal, ale vagóny byly jinak prázdné, takže nebylo co řešit, šup tam s nimi. Hradecká crew rozhodla, že nemá smysl se tahat vlakem skupinově, a že stačí řidič, a že na něho v hospůdce jako počkají při intenzivním intelektuálním rozhovoru. Jejich další osud mi dosud není znám, ale určitě bylo veselo. V půlce cesty přistoupí další kajaky, v cíli vystoupíme, doběhneme k autům a hurá domů. Jelikož chvílemi sněží, je nám jasné, že voda další den nebude, maximálně opět na Kamenici, takže se každý rozjíždí jinam. Tak se těším na příště, snad sprchne pořádně, a nezačne do toho mrznout...

Text a foto: Pavel „Srb“ Srbecký
další foto: Jiří „Kosák“ Kos