Zase uběhlo pár let, celkem bez průšvihů a já byl s Ronem a Richardem na své třetí výpravě na Aljašce, na expedici okolo Šumaginových ostrovů v severním Pacifiku na mořských kajacích (léto 2004). Při plavbě okolo ostrova Unga jsme měli několik dnů slušné počasí, pak přišla bouře a vichr z východu. Ráno to opět vypadalo bouřlivě, i když se vítr otočil a byl v zádech.

Pádlovali jsme nedaleko vysokých útesů v moři plném velikých balvanů, přes které se převalovaly vlny a explodovaly s ohlušujícím rachotem. Já jel první, nějakých 30 metrů před Ronem a Richardem a mířil do zřetelného průjezdu mezi balvany. Náhle se vítr otočil, teď foukal proti nám, zahlédl jsem obrovskou explodující vlnu, která se na mě valila z otevřeného oceánu. Bylo pozdě, už jsem jí nemohl uhnout, jen jsem do ní marně zavěsil a hned jsem se cítil jak ve víru obří pračky na prádlo. Během motání se v turbulenci jsem dostal ránu do hlavy (neměl jsem helmu) a pak už přesně nevím co se stalo, až mě příboj vrhl za hráz ostrých kamenů. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem na otevřeném moři vypadl z kajaku, příboj ho ke mně pak pohodil, jako by to byla tříska.

Za hrází kamení bylo poměrně klidno, tam jsem nasedl a pádloval ven. Jelikož protivítr ještě zesílil, rozhodli jsme se vrátit asi 1 - 2 km do našeho předchozího tábořiště, kde přečkáme bouři. Najednou koukám, že na mojí špricce je kaluž krve, krvácel jsem z ran na obličeji a na rukou. Za několik dní se rány na ruce zanítily, zřejmě se do nich dostal jemný černý písek z pláží, který je zvířený v surfu a ruka začala při pádlování ukrutně bolet. Po nějaké době jsem se jen s bídou doplížil na pláž, kde jsme se chtěli utábořit. Když jsem sundal suchý oblek, zpozoroval jsem červenou čáru jak běží od ruky k lokti, jasnou známku otravy krve. Navíc se přidala vysoká horečka a bylo jasné, že něco musím co nejdřív udělat, než otrava postoupí dále k srdci.

Byli jsme asi 100 km od nejbližší civilizace, se kterou nebylo žádné spojení. Navíc, žádná rybářská loď nebyla v dosahu radiového signálu. Nebylo vyhnutí, rozhodl jsem se pro malý chirurgický zákrok. Sedl jsem si na pláž a vytáhl "vreckový" nožík a rozřezal zanícené rány. Nůž byl trochu tupý a operace tak byla poněkud nepříjemná. Přišlo mi, že vhodnější operační nástroj bude hrot spínacího špendlíku, kterým jsem byl po chvíli schopen dostat zrnka černého písku ze zanícených ran. Byla to pomalá a delikátní operace, a musím říci, že bych ji nerad někdy opakoval. Nicméně operace se celkem zdařila. Nalil jsem na rány jodovou tinkturu, potřel ruku antibiotickou mastí, zavázal ji. Pozřel hrst tabletek antibiotik a uložil se k 12tihodinovému horečnatému spánku.

Ráno horečka klesla a rudá čára na paži takřka zmizela. Navlékl jsem si suchý oblek, Ron mě přes obvaz zabalil ruku do šedé instalatérské pásky, zatím co jsem předem ohnul prsty, abych mohl držet pádlo. No a když jsme za pár dní dopluli do civilizace, rány se skoro zahojily a ani jsem nemusel vyhledat doktora.

O dramatické zážitky na vodě není nikdy nouze. Přestože mnohá nebezpečí na řekách lze včas odhadnout a vyhnout se jim, jsou situace, které je velmi těžké předvídat, protože jejich výskyt je spíše v rovině teoretické. Podle pravidla: „Co se může stát, to se dříve nebo později někomu stane.“ se i při jízdě na vodě může stát takřka cokoliv. Proto oslovujeme právě vás, naše čtenáře a pádlisty, abyste se podělili o své nebezpečné nebo i kuriózní zážitky, které zaváněly průšvihem. Reálné mrazivé zážitky mohou být poučením či varováním pro ostatní. Tyto řádky mohou zachránit něčí zdraví nebo i život. Své příběhy nám posílejte emailem do redakce. Všechny budou uveřejněny na našem webu, v seriálu HYDROstresy, jejich autoři získají HYDROpředplatné na 6 měsíců. Nejkurióznější příběhy budou otištěny v časopise HYDRO a jejich autoři budou odměněni HYDRO-Buffem.