Nasedá se pohodlně - lodě svezete po levém břehu pod hrází Slapské přehrady až k vodě. Je tu i možnost parkování. Jsou dny, kdy klouže o něco víc, pak se vyplatí zimní pneu. Ověřeno pokusem - i na letňácích prudký zasněžený kopec od vody do vesnice vyjedete. Dojemné loučení tatínků s jejich ženami a dětmi odlehčí vtipnou improvizací Tomík. Veze s sebou kompletní výbavu na prodloužený víkend včetně spacáku, notebooku a rodinného nákupu. Pokusí se pádlovat s batohem na zádech, což se, něžně řečeno, neukáže jako dobrý nápad. Nakonec batoh naváže na palubu, takže jeho loď připomíná plně naložený invazní člun.

Počasí nám přeje, hladina v hlubokém Vltavském údolí je rovná jako velké zrcadlo, sluníčko v něm vidí naše rozesmáté obličeje. Škoda, že nevidí i Františkova a Pepíkova tatínka, snad příště. Někteří z WW Žen zkrátka dali přednost předvánoční atmosféře v kruhu rodinném, pečou perníčky a točí rodinohodiny v očekávání příští nabité sezóny.

Setkání s pěší částí výpravy, která vyrazila proti proudu ze Štěchovic. Povykování dětiček: „Ukažte nám toho tučňáka“ (myslí eskymáka). A strejdů, kteří shazují naše včerejší promítání fotek z divokých řek nactiutrhačnými poznámkami: „Tak tohle je to vaše pádlování? Na včerejších fotkách to vypadalo těžší.“

Singlíř Ferda s námi jede poprvé, ze strachu, aby nezdržoval, vyrazil napřed. Nebýt štěchovického zdymadla, viděli bychom ho nejspíš až v Bráníce. Takhle zatím stačil zjistit, že je po sezoně, zdymadlo nás tudíž neproveze a musíme přenášet. Soutěživost máme v krvi a místo poklidného přenášení proběhne nelítostný závod.

Až k příštímu vzdutí nám pomáhá proud. Pod každým mostem se zasníme, jaké by to bylo krásné býti natěračem. Voda pod vámi, vítr ve vlasech, hlava čistá a čerstvý vzduch. A i jinak jsme neodolatelně vtipní. Ostatně, jako vždycky, když se utrhneme z kolotoče všednodenních povinností.

Naše veselá společnost prosvětlí i soumrak přicházející do měchenické cukrárny. Lodě jsme položili na molo vyhrazené pouze pro návštěvníky cukrárny a restaurace, a v teple provozovny si pochutnali na obřích větrácích, medovnících a jiných dobrotách zapíjených lahodnou voňavou kávou, či horkými čaji. Loužičky, které po nás zůstaly na terakotové podlaze, nikoho z milého personálu z míry nevyvedly.

Se zapadajícím sluncem odjíždíme vstříc hučícímu Modřanskému jezu. Ochlazuje se a poprvé si dýchám na mrznoucí prsty. Na palubě se blyští námraza a její vrstva tloustne poté, co proplujeme propustí. Láká nás do ní zdaleka viditelná cedule na levé straně řeky. Pak už je to jen kousek na „Káčko“, kde naše pomalu, ale jistě tuhnoucí rysy rozehřívá vánoční jehličnatá vůně svařáku, snoubící se se standardním vábením smažáku s pořádnou porcí hranolek. Posedíme s přítomnými ženami WW Žen - ženami našich srdcí. Pochválíme jejich výrobky, potěšíme dětičky a do houstnoucí tmy se rozjíždíme adventně usebraní a naplnění pocitem, že jsme sobě i našim milovaným manželkám zase jednou připomněli, jak dobře si nás vybraly. Ani mráz, ani tma, ani jiní živlové nás z vytčené cesty životem nevykolejí, jsme spolehliví, jsme jedni z mála, kterým se daří: „ … bejt jednou přesně chlap, kterej všem se líbí, chlap co je i trochu záhadnej, drsnej chlap co vlastně zůstal klukem“ .