V Galicii platí, že když prší tak jezdíte a když neprší tak nejezdíte. No a protože nakonec až tolik nepršelo a nebylo až tak úplně hodně vody jak slibovaly předpovědi a místní guru, a vzhledem k tomu, že nakonec jsme více konzumovali místní "kulturu" než divokou vodu, popíšu vám alespoň těch pár řek, které se nám podařilo sjet, a které byly opravdu nádherné.

Po strastiplné a dlouhé cestě se celí rozlámaní ve tři ráno vysejpáme z auta a uleháme u první plánované řeky zájezdu - rio Mandeo. Vojta o týhle perle mluví už od září a tak jsme fakt zvědaví na ráno, až to konečně uvidíme. Ráno vidíme zhruba pět kyblíků pod histroickým mostem a svítá nám naděje na pádlování. Hned za zatáčkou je však jez, který odvádí vodu náhonem pryč a v korytě ponechává jen ekoprůtok nula nula nic. No co se dá dělat. Holt zahájíme tradičně na horní Ulle. Je to odsud slabá hodinka cesty, už to tam známe a tak to určitě stihneme. Rio Ulla je skutečně parádní záležitostí a až se příště objevím v Galicii určitě jí musím jet znova. Navíc bych řekl, že je to i trochu jistota co se vody týče. Minimum tady najdete snad vždycky.

Úsek začínáme na prosluněné louce a dohadujeme se, jestli před dvěma lety bylo stejně nebo méně vody. Nakonec zjišťujeme, že nevíme a necháme se překvapit. Po kilometru voleje řeka překonává jez a poté začíná téct s kopce. Peřeje zvyšují obtížnost i spád a rázem jsme u místa, kde je dobré prohlížet a navíc se tu dobře fotí. Nádherná dlouhá čtyřková peřej s několika válečky nám dodává úsměvy a hýkáme radostí. Rychle pokračujeme dál přes skalní prahy až k místu, kde voda mizí za hranu někam hodně hluboko. Jdeme se podívat a přenášíme. Místo je sice uváděno jako sjízdné, ale dopad ze třímetrového letu přímo na šutry se nikomu nelíbí. Během přenášení se ujišťujeme, že místní kytičky a křovíčka mají nejen trní, ale dokonce turbotrní a některé i hůř. Začíná klasická nemoc rukou plných trní, potrhaného oblečení a podobných lahůdek.

Po přenášení upádlujeme pár metrů a už jsme u dalšího prohlížení. Krásný dvoj-vodopád jedeme, někteří pánskou, jiní dámskou cestou a obrovsky si to užíváme. Na závěr nás ještě čeká několik vtipných stupínků a velice zábavná peřej nazvaná šoufek. Řeka tady padá technickou pasáží hodně s kopce do místa, které je široké přesně na loď. Odtud vás to vyplivne do propěněného bazénku. Někdo jede někdo obnáší a Vojta, po výmyku na pádle, ztrácí list a vytváří první krysu zájezdu. Dojezd už je klidný po dvojkové šplouchandě. Na úvod hodně krásná řeka.

Ještě večer se přesouváme k rio Deza, kde je skvělý kemp se spoustou krbů. Přes noc tu bývá kosa, takže se oheň rozhodně hodí. I přes teplo ohně ale nevydržíme dlouho a jdeme na kutě. Ráno se za brutálního mrazu probouzíme a těšíme se na vodu. Vypadá to, že je jí dost, i když se zase nemůžeme dohodnout jestli víc nebo míň než před dvěma roky. U katedrály nasedáme a začíná několik kilometrů trojkového pádlování. Řeka je v mlžném oparu, do toho svítí sluníčko a díky okolním stromům to tu vypadá jako někde v džungli. Krajinový skvost. Po podjetí silničního mostu se řeka na chvíli uklidňuje, aby mohla vstoupit do kaňonu. Jakmile se začnou stěny zavírat přicházejí první čtyřkové peřeje a tady krása stíhá nádheru. Bez prohlížení si jedeme prosluněným údolím až k vysokému silničnímu mostu, kde už čeká řidič. Všichni jsou nadšeni a vyrážíme na druhou jízdu. Tu jedem trochu svižněji skoro bez zastavení, abychom se pořádně protáhli. První peřej super, druhá peřej je vysoký stupeň, třetí peřej je několik úzkých průskoků za sebou, pak několik trojkových míst, závěrečná ostrá úzká zatáčka a už jsme zase pod mostem. Večeříme mezi místními malebnými zahrádkami a přemýšlíme kam vyrazit dál.

Volba padla na rio Lérez, která má dva úseky. Ještě večer se k němu přesouváme. Po krátkých potížích nalézáme spaní, rozděláváme oheň, dopíjíme zásoby rumu a těšíme se na další den. Slibuju klukům čarokrásný vodopád pro všechny. Vstávání probíhá díky zimě opět svižně a za chvíli už se sluníme na nasedačce u elektrárny, kde dosušujeme mokré věci. Voda vypadá, že je dobrá. Z elektrárny jí přitéká moc a moc. Po vyplutí se brzy dostáváme k jezu, který bohužel odvádí značnou část vody znovu pryč. Sjíždíme jez a zjišťujeme, že by to v korytě skutečně sneslo trochu víc. No možná i o hodně víc než jen trochu. Cesty zpět už ale není, a tak jedeme, tedy spíše šutrujeme.

Brzy přichází úvodní skok, který vyžaduje totální pravý boof směrem doleva. Ne každý to zvládá a tak někteří končí na kameni vpravo pod skokem. Plukovník dokonce absolutně ohýbá špici svého milovaného Diesela a navíc do ní dělá díru. Jo holt to už chce natrénovat ten boof. Po pár záběrech dorážíme k nejvyššímu skoku úseku. Bohužel je skutečně málo vody. Nájezd je kamenitý a dopad by byl hodně natvrdo. Zatlačujeme slzu a tiše obnášíme. Však on tu na nás do příště počká. Řeka pokračuje hodně s kopce mezi velikými balvany a být o trochu víc vody byl by to skutečně nášup. Už už to vypadá, že se někdo naštve a začne nadávat, co jsme to jeli za blbost, když v tom přichází onen čarokrásný vodopád.

Čistý, čtyři metry vysoký skok do laguny, dostatečně hluboký a měkký dopad, celé to zle snadno vynést a skákat až do roztrhání těla. Bohužel i jednoduché záležitosti se nevyplácí podcenit a Plukovník nám předvádí učebnicové minutí stopy s následným dopadem na skalní žebro opět vpravo. Dopad na žebro neustála Plukasova žebra, a tak ho složitě dopravujeme do cíle plavby. Následuje vtipná několikahodinová vložka s hledáním doktora. Po návštěvě centra pro HIV pozitivní, dětské nemocnice, dvou zubařů a tří lékáren dorážíme konečně do správné budovy. Tady Plukasovi sáhne doktorka, která nehovoří anlgicky, na žebra, dá mu tři prášky na bolest a jedeme pryč.

Druhý den je 24. prosince a my se těšíme na štědrodenní spodní Lérez. Voda se u konce horního úseku vracela a tak doufáme, že na spodek jí bude dost. Vyrážíme a po půl kilometru voleje přijíždíme k jezu. Voda, světe div se, mizí někam do trubek a pod jezem je sucho. Lepší štědrodenní pádlování jsme si ani nemohli přát. Vracíme se tedy po voleji zpět k nasedačce a naštvaně míříme pryč. Skutečně vydařený dárek pod strom. Míjíme několik dalších suchých potoků, až objevujeme vodu na río Verdugo. Začátek vypadá dobře. Dokonce je tu i dost vody. Kilometráž slibuje WW V - VI a tak v blízkosti hledáme spaní.

Zdobíme stromeček, připravujeme štědrovečerní švédský stůl a rozděláváme oheň. Ježíšek každému naděluje lahev portského. Rozbalování dárečků se protahuje do pozdních hodin a ráno zjišťujeme, že nám ještě nějaké nerozbalené drobnosti zbyly. Ty prý dopijeme večer. Nyní je čas vyrazit na Verdugo. Svítí slunce a my se těšíme, jak si vynahradíme pokaženou vánoční pádlovačku. Ihned po nasednutí teče řeka svižně s kopečka a skutečně to vypadá na skvostné svezení. Jedu první a za mnou se ozývá nadšené halekání. V duchu si říkám, jen to vy pitomci nezakřikněte. Po dvou kilometrech přichází uklidnění a pádlujeme kilometr po klidné vodě. V duchu si říkám, že to určitě zakřikli. Klidná voda je zakončena vysokánským jezem, který odvádí vodu někam pryč. Všem nadávám, že to zakřikli. Ostatní nadávají na všechna vodní díla na celém světě a na všechny vodohospodáře a energetiky. Tolik nadávek těžkého kalibru jsem už dlouho neslyšel. Ale co naplat. Pochodujeme suchým korytem dolů a kdyby to mělo vodu, určitě by to bylo těch slibovaných V - VI. Takhle je to nekonečná dřina. V cíli jsme dost utrmácení a rozhodujeme se, kam zkusit štěstí dál. Přeci jen už pár dnů nepršelo a v Galicii když neprší, tak...

A tady svoje vyprávění přeruším. Zatím můžete přemýšlet jestli začalo pršet a my si zapádlovali nebo jestli jsme už jen ochutnávali místní drinky a nebo jestli jsme zvládli obojí. A kdo to uhádne...
Kdo to uhádne je dobrej. Zatim se mějte.

Pokračování příště

Snížák