Paní Zdenka Ulmannová, podle editora serveru skalní vodačka, napsala na článek o tom, jak je nešťastná z přelidněných a špinavých řek. Na své zklamání má paní Zdenka samozřejmě plné právo. Každý máme přece nějakou svou představu o tom, jak by měl svět vypadat a když se to co prožíváme s naší představou neshoduje, může to být pro někoho důvod ke zklamání.

Leč paní Zdenka ve svém pochopitelném smutku napsala některé fráze, s nimiž lze přinejmenším polemizovat a navíc měla tu smůlu, že se její text dostal až do letně vyprázdněné rubriky Cestování na výše zmíněném serveru, a tím i k nemalému počtu čtenářů. Tato souhra okolností mne přiměla přerušit příjemné letní lelkování u vody a naklepat do svého notebooku pár řádků, o které bych se rád podělil.

Vodácké dálnice

Zdenka v úvodu píše o „léčivém tichu a nebeském klidu“ a o tom, že dnes už řeky nejsou jako dřív. Marnost touhy vstupovat znovu do stejné řeky vysvětlil, myslím dobře, už Hérakleitos někdy před dvěma a půl tisíci let ve svém pojednání o změně jako podstatném rysu světa a není proto asi třeba se k tomuto faktu vracet. Asi ale budu z jiné generace než skalní vodačka Zdenka, protože jsem už od puberty začal na vodu vyrážet hlavně za vodou samotnou a taky tak trochu za svobodou dělat hlouposti a vyřvat se z té normalizační připodělanosti, která tehdy vládla našemu světu. U ohně jsme často vydrželi hulákat až do svítání a tak jsme si asi ani nemohli všimnout té poetiky, kterou Zdenka postrádá. Škoda, ale aspoň mám trochu víc pochopení pro ty, kdo něco podobného chtějí prožít i dnes a jsem rád, že jsem měl to štěstí tenkrát na řece nikomu nepřekážet a v noci nikoho nevytáčet falešným zpěvem.

Chtěl bych se ale trochu zastat těch v článku odsuzovaných vodáků-diletantů. Všichni jsme byli jednou diletanti. Někteří z nás jen měli chuť naučit se víc a měli se od koho učit. Stálo to dost úsilí a ne každý měl to štěstí dostat se do dobré vodácké party, kterou vedl někdo zkušený a rozumný. Dnešní diletanti to mají mnohem snazší, a tak si toho mnozí možná neváží. Proč ale kvůli tomu tvrdit, že jejich pokus poznat co je to sjet řeku na kánoi „postrádá poezii i adrenalin vodáckého sportu“ (citace)? Milá Zdenko, těm lidem často stříká adrenalin z uší, když bojují „o život“ ve vodě hluboké po kotníky a poezii ať si hledá ten, kdo jí hledat chce. Proč nemají mít právo jet na vodu? Jen proto, že už to nedělali dávno? Nebo proto, že nemají vlastní kánoi na jejíž výrobu byla spotřebována spousta energie a že si ji nepřivezli svým vlastním vozem, kterým si ji pak zase odvezou domů do své prostorné garáže a že při tom všem nevyprodukovali další kilogramy výfukových plynů?

Virtuální realita

Paní Zdenka popisuje dnešní řeky jako „kalné toky chemických splašků“ ale teprve zhruba v polovině jejího textu se dozvídáme proč. Píše totiž o tom, jaké to bylo na vodě před osmdesáti lety – tedy pokud to opravdu pamatuje, pak klobouk dolů, taky bych si chtěl užívat pádlování ještě aspoň další půlstoletí! Kde ale byla Zdenka v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, že si nevšimla, jak se z tehdejších opravdu páchnoucích stok staly zase znovu přijatelně čisté a živé řeky? A to se netýká jen zprofanované Vltavy nebo její oblíbené Sázavy – nevzpomínám si na řeku, jejíž čistota by se od roku 1990 nezlepšila. A s tím notně přibylo i těch živočichů, kteří podle Zdenky musí prchat před zlořádem byznysu: „vážky, motýli, ptactvo nebeské…“.

Komu patří ty řeky?

Ze všeho nejvíc mě na uvedeném textu zarazilo, jak ‚skalní vodačka‘ šmahem obvinila a odsoudila vodácké půjčovny coby strůjce všeho zla a chaosu na řekách. Prý „jsou řeky společným vlastnictvím veškerenstva a nikdo původně, tím méně majitel půjčovny lodí, do přirozeného vzniku blahodárné řeky nic neinvestoval.“ A navíc také prý „využívat k podnikání a "rejžování" řeku sice není příliš velká chytrost, nicméně podnikatelské umění jistě - vždyť kdo je tak talentovaný, aby do svého nástroje podnikání nic neinvestoval, ale přesto dokázal vydělat "čistý" zisk?“ Shrnuto a podtrženo (znovu citace!): „Inu, jako národ Švejků a Kožených jsme dokonalí!“

Tady mi, milá paní Zdenko, opravdu spadla čelist. Ano, názor je jedna věc a každý má nárok na ten svůj, ale proč takovýhle útok na provozovatele půjčoven a k tomu ještě podložený tak chatrnými argumenty a chybnými domněnkami? Především bych rád vyvrátil Vaše tvrzení, že provoz půjčovny je podnikání bez investic jen s čistým ziskem. Každý kdo půjčovnu provozuje musel investovat nezanedbatelné finance a úsilí nejen do vybavení, logistiky, zázemí půjčovny, ale často také – i když to se týká jen těch opravdu velkých, které ve svém článku nejvíce kritizujete, byť nejmenujete – do řeky samotné a jejího okolí. Stalo se už samozřejmostí, že půjčovny pomáhají organizovat a částečně i financovat každoroční úklidy řek (trochu napoví třeba seriál Čisté řeky). Mnohé půjčovny vybudovaly takové přístupy k řece a od ní, které omezují poškozování břehů, zasazují se o zesplavňování a značení řek a v neposlední řadě i o větší bezpečnost. O tom, že dávají práci – byť sezonní – lidem v místech, kde ji mnoho nebývá snad ani netřeba mluvit. Napadá mě otázka: co asi udělala pro 'svou' řeku Zdenka a další, kteří v létě hudrají na fronty diletantů?

Zapomněla jste, Zdenko, ale také odsoudit provozovatele tábořišť, kteří ve své dravé podnikavosti budují sociální zázemí v kempech nebo provozovatele hospod a stánků na březích, kteří bezuzdně a neregulovaně prodávají občerstvení a za peníze točí pivo a limonádu těm hladovým a žíznivým diletantům v mokrých keckách. Prostě konzumní hnus, velebnosti!

Všechno je špatně!

Naše řeky jsou v krátkém období letních prázdnin opravdu poněkud přelidněné, zdaleka ale ne katastrofálně a ne všechny! Jejich problém tkví spíš v nedostatku vody než v nadbytku vodáků, to už je ale zase jiné téma. Obviňovat půjčovny z toho, že jsou příčinou návalů na letních řekách je ale stejně hloupé, jako tvrdit, že za všechno špatné co nás v životě potkalo mohou naše matky, šéfové, sousedi, politici nebo kdokoliv jiný. „Člověk s přirozenou inteligencí, vyznačující se úctou k bohatství…“, zde už naposledy cituji z článku Zdenky Ulmannové, …již totiž pochopil základní ekonomickou poučku, že kde je poptávka objeví se také odpovídající nabídka. To platí i pro půjčovny kánoí. Já osobně si lodě půjčuji rád a často, především proto, že si nemůžu koupit všechny na kterých mě baví pádlovat a navíc mám při tom dobrý pocit, že jsem trochu zmenšil svou „uhlíkovou stopu“ v životním prostředí.

Když frustrovaný člověk napíše článek o čemkoli, je to vždy katastrofa. Možná to ocení stejně frustrovaní čtenáři. Dokonce i o vodě se dá psát tak, že by to jednoho otrávilo a radši by zalezl někam do chládku a surfoval po internetu. Pokud ale nevidíte, milí čtenáři, svět tak černě a beznadějně, mám pro vás úplně tajný tip: jeďte na vodu mimo sezonu. Zkuste třeba květen s rozkvetlými stromy nebo září plné barev. V kempu budete sami a váš ryk nebude nikoho budit. A jestli si opravdu věříte, jeďte zrovna v ty nejnabitější dny. Zkuste při tom třeba pustit ve frontě na jezu pár lodí před sebe nebo pomoct „diletantům“ pochytat uplavané svršky pod jezem, ukažte jim třeba jak se správně drží pádlo… objevíte úplně novou poezii, ale i adrenalin vodáctví!

Milí HYDROčtenáři, přeju vám všem krásné vodácké léto, ať už jste kdekoliv. Jestli vás taky na vodě něco štve a obtěžuje, napište o tom. Třeba se tím něco změní. A kdybyste se náhodou nudili, klikněte sem.