Po Smeddalselvi jsme se tedy vrátili zpět ke Kajmanovi do Vossu do jeho parádní vily a začala připravovačka na kajakářské závody, o kterých už tu článek byl. Během závodů jsme stihli dát ještě jednu spodní Myrku, playrun na Raundalselvi za velký vody a několikrát závodní trať na Bramsetu, na kterej zrovna zapršelo. A po závodech už je čas vyrazit putovat dál za dobrodružstvím.

Dalším cílem je profláklá řeka Sogndalselva, na které najdeme vyhlášené Waterfallcombo. Po příjezdu k řece usuzujeme, že je málo a jdeme na horní úsek. Vody je bohužel spíš míň než málo a tak se na vršku nic mimořádného neděje, za 40 minut jsme dole. Cestou jsme na řece potkali plzeňskou partu a tak s nimi večer pořádáme menší večírek ve znamení Stroh rumu, aby nám to zejtra na těch vodopádech šlo. Jak se ukázalo nebylo to ideální a jmenovitě jsem druhý den nastoupil na vodu až v odpoledních hodinách, když už byli kluci pod vodopády, ale zase jsem je mohl vyfotit. Na spodku Sogndalu nás ještě vyhubovali rybáří a chtěli volat policii, že prý plašíme ryby a oni za jejich povolenky těžce platí. Museli jsme tedy závěrečné peřeje obnést.

Po Sogndalu pokračujeme dále na sever na řeku Jolstra, která vytéká z jezera Jolstravatnet. Je to spíš odpočinková záležitost a já se rozhoduji, že svezu auto. U nástupu vidíme, že i Jolstra má spíš méně vody a když jí kluci sjedou konstatují, že to byla veliká slabota a zatím největší nuda zájezdu. No co se dá dělat. Tak teda jedem na něco jinšího, většího, těžšího a tak vůbec.

Na doporučení Kopečka se suneme směrem k řece Stordaselva. Cestou ještě okukujeme Langedalselvi, Bygdelvi a pár dalších řek, ale v žádné z nich není voda a tak jsme strávili den v autě okukováním suchých koryt, až jsme večer dojeli k Stordaselvě. Kopejda tvrdil, že dropy na začátku nám mají připadat, že jsou suché. Při pohledu na vývařiště po každým z nich si nemyslíme, že tohle je sucho, ale zítra to zkusíme. Sjíždíme úvodní dropy, pak se chvíli nic neděje, až přijedeme k asi 6m vysokému skoku. Sjíždíme a náhle se řeka zavírá mezi kolmé stěny a jdeme se podívat co se tam děje. Že tu jsou must-runy jsme věděli, ale že budou za velké vody tak ošklivé jsme netušili. Chvíli okukujeme kaňon a pak se rozhodujeme pro ústup k autu, protože ty válce dole nejsou pěkné a ani jedno z míst co jsme viděli se nám nelíbí. Jediný kdo to tam chtěl nasypat aby to s ním nějak vypláchlo byl Číva...

Odcházíme tedy z horní Stordalselvi a na druhý den jdeme zkusit spodní, údajně lehčí. Olaf nelhal a spodek je skutečně lehčí, minimálně tu nejsou must-runy. Stále je ale poznat, že vody je více než zdrávo a tak několik míst obnášíme. Za menší vody to bude super záležitost podobná třeba úzkým průskokům v Piemontu.

Ze Stordaselvi směřujeme ještě více na sever až k profláklé cestě trollů a tady teče nádherná řeka Valldola. Má tři úseky, z nichž si vybíráme ten nejtěžší horní. Jedná se o skvostnou záležitost drop-pool. Sneslo by to možná o krapítek víc vody, ale i tak je to parádní jízda. Jeden slajd střídá druhý, sem tam nějaký skok, no paráda. Ještě mohlo vyjít lepší počasí a ne taková kosa. Po zmrzlém převlékání pádíme rychle na cestu trollů, protože to by přece nebyl výlet do Norska abyste se tam nezastavili. Pak už pokračujeme k Raumě. Horní Rauma má vody docela málo, spodní akorát, ale nějak se nemůžeme rozhoupat. Muska nakonec říká, že nepojede a já mám tak krásnou výmluvu, že to přeci nemůžeme jet s Čívou sami, že to se na vodě nedělá. Dohadujeme se, že počkáme až za námi dorazí Vojta Hejtmánek a když se sem vrátíme ve více lidech. Přespáváme u Raumy a ráno se nám do suché horní moc nechce. Pojedeme tedy zkusit Ulvu a Pytu, ale z toho nic nebylo. Jako správnej fanatik se projevuje Číva a tak dalšího dne jede horní Raumu sám s tím, že Muska ho bude sledovat po břehu. Já trpím ponorkovou nemocí a tak jsem radši celý den uklizen na slunci s knihou a daleko od všech rušivých elementů.

Po Raumě je na řadě Jori. Na tu se ukrutně těším a je veliké zklamání, když přijedeme k vodočtu kde je proklatě míň než by mělo bejt. No tak holt teda pokračujeme na Sjou, kde budeme týden zewlovat a podnikat odtamtud loupežné výpravy.

Nu a ze Sjoy se nám těch několik loupežných výprav povedlo, kromě toho, že se skoro každý večer někdo vydal na podvečerní svezení na úseku Amot, jsme vyrazili na vodopády na Store Ula (vrchní úsek měl vody bohužel málo), potom jsme také sjeli úseky Asengjuvet a Playrun a vrcholem všech loupežných výprav byla řeka Veo, což je jakýsi přítok horní Sjoy. Na vodočtu mělo Veo super vodu, takže jsme vyrazili na nasedání do parku Jotunheimen a tady jsme museli k řece dojít 2 km od cesty. Když jsme k ní přišli byla dost suchá, ale na to se v kilometráži upozorňuje a údajně se údolí za 2 až 3 km sevře a bude vše v pořádku. Po 2km šutrování jsme narazili na první vážnější místa a museli jsme smutně usoudit, že voda tu není a musíme rozhodnout pro šutrovací výlet 9 km korytem nebo pochod cca 4km zpět k autu. Nakonec vybíráme auto a ukazuje se, že dnes jsme zažili největší mazec v Norsku. Tuny a tuny komárů nás mučí, slunce praží a my se prodíráme skrz bažiny a kamenná moře k autu asi 3 hodiny. Už se těším až pojedu příště Veo.

A tím pomalu naše výprava končí. Muska si ještě ve čtvrtek odzávodil na Sjoa festivalu a v pátek se loučíme a odlétáme domů. Číva tu ještě zůstává do konce prázdnin s přítelkyní, která za ním dorazila a ostatní po závodech pojedou neznámo kam. A nebojte se o závody vás neošidím, brzy má dorazit kompletní zpráva o tom, jak vše probíhalo. Norsku zdar! A plavání už mě minulo...