Voda je pro většinu dětí jako magnet – nadšeně se koupou až do promodrání, hází do vody kameny a klacky, staví hráze a kanály pro lodičky a plastikové kačenky. A což teprve stavba přehrady přes strouhu! Málokterá louže je nechá chladnými, potoční tůně a říční břehy jsou lákavým a často zapovězeným rájem. Letní putování po řece může dětem uspokojit tuhletu zvláštní touhu pod dohledem někoho trochu zodpovědnějšího. Vodáctví je dobrým kompromisem mezi různými rekreačními aktivitami. Není tak monotónní jako pěší turistika nebo cyklistika, není tak silové jako horolezectví. Letní voda je zajímavá a přístupná i pro menší děti. Není založená jen na poznávání přírodních a historických zajímavostí ani na velkém sportovním výkonu a v případě dětí určitě není ani týdenním mejdanem. Vodáci nejsou zastánci úplného primitivismu, ale ani se neobklopují vším komfortem. Kánoe dává jen omezený prostor k přepravě, vláčení bagáže i dřina s naloženou lodí přivede vodáky k „dobrovolné“ střídmosti. Vodáci se plaví pod vlajkou pohody, smíchu i muziky a to jsou atributy, které jistě patří i k dětem. Na vodě je při cestě „do neznáma“ nutná spolupráce členů, tolerance a spřízněnost. Skupina cestuje po řece, staví tábory, dělí si úkoly, společně se baví. Všichni si vidí pod pokličky, doslova i obrazně, prostředí neumožňuje mnoho předstírání. V partách vznikají i rituály – třeba společný pokřik, hlášky, slang, zvyklosti a pravidla. Takhle rozvinutá skupina je ideálním prostorem i pro děti a jejich sociální rozvoj.

Nejdřív lidé, potom příroda
Zeptejte se dětí, co je na vodě baví. Ty malé spíš řeknou, co se jim nelíbilo. Odpovědi těch starších jsou pak stejně různorodé jako od (střízlivých) dospělých: Je tam sranda, dobrá parta, baví mě táboření, spaní ve stanu, táboráky a hraní na kytaru, koupání, sjíždění šlajsen. Ti upřímní přiznávají – já chci být nejlepší, nejobdivovanější. Líbí se jim činnosti a věci, které už zvládnou sami. Děti velmi oceňují, když už jsou brány „stejně jako dospělí“. Málokteré dítě (a ostatně i dospělý) pojmenuje na prvním místě přírodu a scenérie krásné řeky. Vypadá to, že hlavní zdroj spokojenosti a „líbení se“ je schován v mezilidských vztazích v partě, v zábavě, v souladu zájmů a v nalezení místa, které jedinec ve skupině zaujme. Okolní říční příroda tvoří spíš kulisu, kterou děti libovolného věku vnímají mlhavě a podvědomě. Peřeje a šlajsny jsou třeba „supr“, voleje „nuda“, zima je „hnusná“. Subjektivně hodnotí věci, které se jich přímo dotknou. Zkrátka – „jas mlžného úsvitu“ asi není primární dětskou (lidskou) potřebou. K vnímání a objektivnímu oceňování přírody a jejích vlivů je třeba dospět. A to dospět nejen věkem, ale hlavně vědomím a poznáním. To pořadí je jednoznačné – v prvé řadě žijeme v lidské společnosti, až potom v přírodě. Abychom našli své správné místo v přírodě a vytvořili si k ní správný vztah, musíme nejdřív nalézt své místo mezi lidmi. Sociální vazby – to je úkol, na který se děti instinktivně soustřeďují. Když dítě najde své místo v rodině nebo v jakémkoliv dětském oddíle či ve vodácké partě, bude to jistě ta lepší z možností kde hledat kamarády, vůdce a vzory. Plastelínu člověčí duše tvarují všichni lidé okolo – někteří víc, jiní míň. Tak jako každý, třepe se i dítě v pavučině mezilidských vztahů. Cílem asi je, aby vzniknul šikovný pavouček, a ne moucha nebo ničitel pavučin. Pavučina lidských vztahů ale nevisí ve vzduchoprázdnu, nýbrž potřebuje kvalitní opory a hodnoty, ke kterým se kotví. A příroda je vynikajícím základem k téhle naší pavučinové konstrukci. Kotví-li pavučina svým jedním koncem na vodě, je to kupodivu pevná a spolehlivá opora. Voda vytváří velmi pevná vlákna vztahů a stejně tak umí přetrhávat vlákna nezralých a nebezpečných snů. Dává lidem přátele na celý život, dodává i bere partnery, dává sílu i lásku, ukazuje nám ve svém zrcadle obrazy naše i těch ostatních. Někoho vrací do dětských let, někomu pomůže dospět.

To, že děcka většinou neocení a nevnímají přírodní krásy, neznamená, že by na ně nepůsobily. Okolní prostředí mění naši duši. Dává nejenom rámec našim prožitkům, ale ovlivňuje nás i přímo, jakousi energií svých materiálů a komplexů, ať jsou to třeba stromy, panelák nebo biotop říčního údolí. Pokud do dětského prostředí zařadíme přírodu řeky, bude dítě tímto prostředím ovlivněno a změněno, ať chce nebo ne. Aby se mu to navíc i líbilo, je úkol nás dospělých.

Výchova vodou
Ať to zní jakkoliv protivně – vodácká výprava je pro děti především o výchově a nauce. Technika pádlování a taktika jízdy, čtení vody, signály, povely, pojmy a pravidla, nebezpečí vodního světa, balení nákladu, organizace cestování, tábornické dovednosti, zvířata, rostliny, život v přírodě. Je toho tak mnoho, co musí ubohé robátko zvládnout! Ale není to až tak těžké, jde to postupně a tou nejpřirozenější cestou. Děti jsou mistři v napodobování, stačí jim to jen ukázat. Nejlépe na sobě. Pokud, a to pokud je třeba zdůraznit, tedy pokud rodiče na vodě zvládnou postarat se o sebe a své dítě, je určitě lepší, když jedou na vodu společně. Neznámé prostředí ve společnosti rodiny je jistě pro děcko méně stresující. Otázka, kdy začít, je individuální. Neexistuje asi žádný ostrý věkový limit. Různě staré děti jen mají různé fyziologické i psychické potřeby a při jejich uspokojování jsou víc či míň závislé na dospělých. Na vodě vystupuje do popředí hlavně potřeba bezpečí. Záleží na dospělých, aby rozhodli, jestli jsou schopni dětské potřeby zabezpečit v přiměřené míře. Jako ideální vidím tří až čtyřleté děti a zaběhlou partu složenou z rodinek zkušených vodáků, do které rodiče přivádějí své děti. Zvyklosti v takovéhle partě se proměňují nenásilně, společně s rodičovstvím – od „výstřelků mládí“ k starostlivosti a péči. Od sportovních výkonů mistrů světa k pohodovému brouzdání Berounkou. Od pijatik a pařby od rána do rána k pár pivům u večerního ohně. Snažíme se vyhnout tomu, aby se voda dětem zprotivila, a tedy jim musíme poskytnout to, co žádají – hodně dětské zábavy, koupání, prostor k zahánění nudy a k vybití energie. Tedy – přizpůsobit jim program i průběh akce.

Všimněme si – kdo koho vlastně vychovává? Výchova vodou je nenásilná a slabá, ale je vytrvalá jako řeka sama. Plyne, má spoustu času, obchází vzpříčené překážky. Voda omílá hrany kamenů na obou březích. Mění dospělé i děti.

Bezpečnost především
Rozdíl mezi dětmi a dospělými na vodě je asi jediný – nezletilí tam jsou na z rodičovské vůle, nutně s jejich souhlasem. Poslat nebo vzít dítě na vodu je dospělácká zodpovědnost. Zejména pokud děcko ještě neumí plavat, dostávají se rodiče blízko zákonné hranice nutné a přiměřené péče o potomka. Sedí-li v lodi dítě-neplavec, slušelo by se na ní zapnout maják a označit loď cedulí „Velmi nebezpečný a křehký náklad“.

I s dětmi, které už umí plavat, je nutno dodržovat pravidla pro pohyb na vodě mnohem poctivěji než mezi dospělými. Vesta, přilba, vhodné oblečení a boty, ochrana proti slunci i dešti. Nezbytnosti, které bohužel nejsou až tak samozřejmé. Jak to často bývá, nejvíc hazardují ti, kteří toho nejméně umí. Hloupost je slepá a bez fantazie. Zkušeným vodákům zase hrozí bezmyšlenkové spoléhání na zažrané návyky. Ani je nenapadne, jak iracionálně se děti mohou zachovat, jakých neuvěřitelných věcí jsou ti malí ďáblíci schopni. Starší děti (od -náctiletých až do smrti) zase podléhají svodům podceňování situace a předvádění se před ostatními. Jízda s dětmi je komplikovanější v tom, že musíme víc myslet na a za druhé. Čím méně toho umí dítě, tím víc toho musíme zvládnout my. Ochrana a bezpečí, dostatek jídla, teplo, spánek, zábava a pohoda jsou základní potřeby i na vodě. Mýt se můžeme (kvůli slibu mámě) i v řece a televizi nahradí přisprostlá pohádka od strejdy.

Stojí to za to?
Jet na vodu s dětmi je krásné i strašné současně. Musíte zapomenout na bohatýrské jízdy bez představy kam dojedete, co budete jíst a kde budete spát. Zapomenout na alkoholovou nemohoucnost a nezřízené sexuální hrátky, zapomenout na ticho osamělých zátok, romantické plavby a večery s dívkami a muži svých snů. S dětmi už nikdy nic nebude takové jako dřív. Do lodi spolu s dětmi nastupují rodičovské povinnosti, odpovědnost, úzkost, tisíce úmorných otázek, zákeřně šplíchající pádlíčko a neustále pískající kačenka.

Děti vám přinesou spousty nezapomenutelných chvil. Ta pohoda, když večer konečně usnou! Taky uvidíte, jak vypadá řeka v šest ráno a jaké to je vyjet na vodu dlouho před jedenáctou. Místo chladivé koupele budete ve vodě škrceni, topeni a okopáváni, postavíte desítky pískových hradů, studní a plavebních kanálů. Loď bude plná nalezených pokladů, kterých se budete potají zbavovat. A na druhé straně – dětský úsměv a úžas, teplá tlapka vložená do vaší dlaně, láska a důvěra – to je nevyčerpatelný zdroj sil, rozvoje i moudrosti. Velký důvod, naplnění i smysl žití. To snad nepřebije ani ta pískací kačenka. A řeka vám pomůže za všech svých sil zkrotit tu křehkou, ale nezničitelnou chásku. Zdravá, spokojená a přírodě nakloněná mláďata jsou totiž i jejím cílem. A jednoho sladkého večera odnese stoupající voda i na břehu zapomenutou kačenku.

A víte, kdy nastává vítězství? V té jedné nepostřehnutelné chvíli, kdy se mládě samo od sebe zastaví, rozhlédne se kolem sebe po kamarádech, po řece, skalách okolo a lesu na stráni a řekne si v duchu samo pro sebe: „No, to je hustý, sem patřím!“