Jelikož jsem se této akce již před čtyřmi roky zúčastnil, tak jsem si vědom přemrštěnosti tohoto titulu, ale i tak je atmosféra závodu skvělá a ceny bohaté. No a od té doby si také mohu říkat amatérský vicemistr světa, což zní hezky (mé tehdejší celkové 11. místo stačilo v amatérské kategorii na druhou příčku), a mému egu to jen prospívá. Letos bude náš tým již potřetí startovat v barvách Techniky Brno v závodě v tomto směru nejvěhlasnějším, totiž v rakouském Dolomitenmannovi, ale jinak se mým kolegům do jiných závodů tohoto typu nechtělo. Naštěstí během Adrenalincupu (což je český bratříček těchto slovutných megaakcí, kterým se ovšem může směle rovnat), náš náhradní cyklista vyjádřil souhlas pořádně si zapotit triko u švýcarských hranic a navíc sehnal zbytek týmu a mecenáše, takže jsme mohli vyrazit. Dodávkou, kamerou a zázemím nás podpořil ještě Pítrs z WW8, který z celé akce někdy dozajista sestříhá báječný videjko.

Cesta z Prahy přes Mnichov na Bregenz trvá cca 6 hodin, takže když započtu cca 2 hod přes zacpanou Prahu, poblázněnou vystoupením Madony a opravou silnice na nábřeží, tak jsme ve tři ráno dorazili do malebného kempu v Malachu, situovanému hned u předávky paraglidistů a kajakářů. Nutno varovat případné nové zájemce o tento závod, že ubytování v této lokalitě je třeba nenechávat na poslední chvíli, a určitě ne na blind – celé údolí je chráněné území s dohlíženým zákazem kempování, a vlastní kempy a různé priváty jsou díky tomu dost přeplněné.

V pátek před závodem se pouští tréninková voda z přehrady na Bregenzer Ache, takže mají kajakáři jedinečnou šanci vyzkoušet si závodní trať. Kajakářská trať je dlouhá cca 8 km, a obsahuje počáteční běh cca 500 m, skákací rampu, 5 m vysokou, jednu výjezdovou pasáž proti proudu, závěrečné slalomové brankoviště a před závěrečným během na předávku ještě eskymák. Hned po skoku z rampy následuje cca 2 m vysoký kolmý jez, což činí tuto pasáž divácky velmi atraktivní. Řeka samotná je pak obtížnost cca WW II-III (za VV i lehčí IV), s docela slušným spádem a dalším cca 4 m vysokým šikmým jezem v půlce trati. Když jsme tu závodili před čtyřmi roky, tak měla řeka hnědou barvu a přes noc strhla výjezdové bóje i některé branky. Jízda samotná pak znamenala nehledat nejrychlejší stopu, ale naopak takovou, která byla skrz žrací válce vůbec průjezdná.

Letos nás hned od rána smažilo sluníčko a voda zářila průhlednou modrou barvou. Ráno jsme se věnovali brandování našeho materiálu mecenášskými samolepkami a testováním jejich výrobků – za hlasité diskuze jsme nakonec rozhodli, že tyčinky Big Shock a softshellka Pinguin jsou prostě nejlepší. Jelikož je má jednosemestrální němčina dost mizerná, a kluci z týmu cizím řečem neholdovali vůbec, tak se mi podařilo zkušeně netrefit trénink a obědem prozevlovat krátce tekoucí vodu. Naštěstí se to netýkalo ani padáčkáře, běžce a cyklisty, kteří si svoji trať zodpovědně absolvovali – což zvláště v případě paraglidu bylo dost klíčové, jak se později ukázalo.

Běh začíná celý závod v centru High 5 a v podání Outdoortrophy znamená 15 km při převýšení 1400 m. Náš běžec Radek Linhart se na něj upřímně těšil, což nám ostatním nepřišlo příčetné. Paraglidista pak musí od předávky běžet přes 500m do ohromného svahu s celým vybavením, vzlétnout, prolétnou okolo bóje a přistát ve stanoveném čtverci na poli v Andelsbuchu, kde po krátkém doběhu předává kajakáři. Ten následně opět v outdoorovém centru High 5 předává cyklistovi. Náš nasazený Venca Šafránek si na těchto 30 km při převýšení 1600 m brousil zuby – trať již znal z minula. Letos prý na sjezdové pasáži přibylo množství pasoucích se krav, které dávaly sjezdu pachuť variabilního slalomu…

Stejně jako v Dolomitenmannovi lze i tady startovat v kategorii amatér a profesionál. My jsme se letos po zralé úvaze (do desátého místa se v profi kategorii inkasují peněžité odměny) rozhodli pro kategorii Profi. Přihlášených týmů je sice poskrovnu, nicméně celá špička z Dolomitenmana je zde zastoupena v plné parádě. Na Outdoortrophy se pozičně vše motá okolo sportovního centra High 5, zde se koná briefing, páteční hromadná večeře, většina štafetových předávek i závěrečné vyhlášení s mohutným večírkem. Sobotní ráno nás překvapilo krásným počasím a modrou oblohou bez jediného mráčku s nulovými povětrnostními poryvy. Běžec s padáčkařem musí jako ve všech závodech odcestovat na start brzy ráno, aby jim vrtulník odvezl věci na konec / začátek závodní dráhy, kdežto já si s cyklistou užíváme nervózní snídani. Poslední rozloučení, a půlka týmu je pryč; až je uvidím příště, tak to bude skrz nafukovací bránu za mohutného ryčení diváků. Jdeme se s cyklistou rozběhat, pak mne i on opouští a já se přesouvám na start své kajakářské disciplíny. Okolo polední hodiny již napětí vrcholí – tlampač na startu extaticky vykřikuje cosi o startu prvních padáčkářů, všichni tedy hladově vyhlíží barevné tečky na obloze a těší se na dechberoucí přistání a následnou předávku.

Kajakáři nervózně pošlapávají na startu. A už je to tady, první křídlo se vřítí do brány a předává osud týmu do rukou čekajícího kolegy. A znova a znova, když tu náhle příliv ustane. Vyskytl se problém, který se stal mnohým týmům osudný – při snaze urychlit let se krom první desítky letců nepodařilo nikomu udržet dostatečnou výšku a doletět do přistávacího čtverce. Jejich vyčerpaný sprint okolo trestného okruhu jim bere šance na lepší umístění. Náš padáčkář – Michal Voženílek – i přes svůj výkonnostní handicap (padáčkaři obecně dvakrát neběhají…) namyslel svoji finální dráhu bezchybně a už se proti mně valí s padákem jako mohutnou vlečkou.

Kdo zažil, dá mi za pravdu, že předávka uprostřed skandujících diváků je moment naprosto nezapomenutelný. Pak už je to jen 500 m sprint s pádlem v ruce směrem k zaparkovaným kajakům. Ačkoliv se snažím hned ze startu nevyčerpat, a nezakyselit svalovou soustavu, daří se mi dohnat ještě na rampě soupeře přede mnou. Spouštím se z 6 m vysoké rampy chvíli po něm, pád zvládám přiměřeně, stejně tak rozjezd, kličku a skok z dvoumetrového jezu. A pak už je to jenom dřina, která splývá ve změti barev a dojmů. Barvy jsou modrá (voda), zelená (les), bílá (peřeje, balvany) červená (loď), tmavě modrá (loď soupeře půl minuty pořád přede mnou), černá (pádlo). Jezy dávám v pořádku, na jedničku zvládám výjezdovou pasáž. Dost mne překvapuje, že od posledního závodu je voda spíše technická, s nutností hledat ty správné průjezdy a to s velkým předstihem, jak jsem zjistil v jedné zatáčce, kde jsem zůstal viset na mělčině a zoufale pozoroval zase se vzdalujícího konkurenta v modrém kajaku. Před tímto zásekem jsme ho dohnal na dva metry. V některých místech dosáhl spád řeky úrovně, že nebylo vidět přes hranu dolů, což bez cvičné jízdy není moc ideální.

Další zjištění do sbírky – rozjetý Master přeskočí i ty největší balvany a válce. Ve chvílích největšího vyčerpání slyším hlasité povzbuzování: to jak mi náš cyklista Venca vyjel naproti mně podpořit, správně chápajíc mé vyčerpání v závěru. Blížím se ke konci, zkouším tedy zatnout zuby a ještě zabrat – zbývá už jen slalom a eskymák. A smrtící běžecká koncovka. Najíždím tedy první branky docela agresivně, a daří se mi. Chyby se dopouštím až v jedné z posledních protivodných bran, kdy mi při obtáčení tyčky brány malý proud sebere špici a já již nemám sílu ji urvat zpět. Nutí mne to udělat esíčko, což mne zdrží o nějakých cca 5 vteřin, které mi přijdou nehorázně dlouhé. Hned za slalomem je těsně nad hladinou spuštěný provaz s bannerem – místo na eskymák. Mrsknu sebou dozadu a po ledovém šoku zase rychle nahoru. A rychle stihnout ještě poslední vyjížděcí pasáž, pak krátký sprint na vysedací místo. Po vystoupení se s  kajakem, těžkým jako peklo samo, škrábu do prudkého svahu a cílové rovinky. Pak zároveň s posledním dechem a kapkou sil se vrhám na čekajícího cyklistu. Dál už se jen svalím a chvilku nic nevím. Cyklista se mezitím drápe do okolních kopců a absolvuje zuřivé souboje. Ten nejnapínavější svede s jiných českým závodníkem v samotném závěru celého závodu. Evidentně mu bylo jasné, že jeho výsledek rozhodne o umístění celého týmu a tak vydoloval síly, které už dávno neměl, v posledních metrech soupeře předjel a umožnil nám tak docílit krásného devátého místa v profi kategorii.

Jako tým se radujeme – probíráme podrobnosti a zážitky, stejně jako všechny ostatní týmy. Občas někdo využije vychytaný benefit od místních sponzorů – jakési snad střední školy masérské, či tak něco – znaveného závodníka tam odchytili, zatáhli do velké místnosti a tam ho položili na masérské lehátko. Ve vteřině se k němu přitočili tři náctileté masérky a probraly mu svalovou soustavu. Dále už jen slavíme. Na večerním vyhlášení se ještě blýskne vítězný amatérský tým – totiž český Nutriproduct. Jejich kajakář, Láďa Maroul, předvede na stupních vítězů parádní vystoupení, korunované vypitím místní desítky na ex a skandováním pozvánky na český Adrenalin Cup.

Což je příjemné rozptýlení po téměř třičtvrtě hodiny trvající představování všech zúčastněných funkcionářů, politiků, sponzorů, hejtmana, příbuzných aj. Pak se aplauduje kategorii profesionálů – místa 4-10 zastoupení jedním závodníkem nastupují naráz a každý si tam z rukou místního hejtmana převezme gratulaci a plátěný měšec s místní tvrdou měnou. Obdržím tam za naše deváté místo (které by stačilo na druhé v amatérech) 200EUR, což je příjemná odměna za tu dřinu a také nám pokryje náklady na cestu.

Vrcholem Champions Night je vyhlášení absolutních vítězů v kategorií Profi, kde české barvy obsadily druhé a třetí místo. Pak se všichni příjemně veselíme a na pódiu se postupně střídá několik místních kapel. O půlnoci budíme řidiče a odjíždíme zpátky do Čech. Akce to byla jako vždy super a nezbývá než se těšit na další ročník. Na závěr bych chtěl z celého srdce poděkovat pořadatelům, sponzorům všeho druhu, mým týmovým kolegům, Pítrsovi z WW8, rodině Králových za epesní outdoorové vybavení Pinguin, kamarádům z Big Shocku , a vlastně všem zúčastněným závodníkům.

HYDROtip:
Na letošní závod Outdoortrophy se již nyní můžete přihlašovat na stránkách závodu. Startovné je 200 € za tým.

Kompletní výsledky si můžete prohlédnout tady.

text: Pavel "Srb" Srbecký
foto: Petr Kašpar a archiv pořadatelů