Na vyhlášení výsledků ankety Kanoista roku 2009 byli zařazeni do „síně slávy“ i singlíři Vladimír Jirásek a Petr Sodomka, dvě výrazné postavy kanoistiky a celého československého sportu. S oběma úspěšnými sportovci uvedlo v HYDRO 5/2005 rozhovor, který při této příležitosti znovu připomínáme.

Petr Sodomka

Co je vám bližší, slalom, nebo sjezd?

Slalom je mi určitě bližší, je zajímavější než sjezd. I ten jsem sice rád jezdil, ale jen jezdil, ne trénoval. Taky mě nebavilo čekání na startu, protože my jsme jako singlíři jezdili poslední. Všichni už odjeli a my tam seděli sami v zimě. U slalomu se přece jen víc děje, je napínavější. Má to ovšem i druhou stránku – když ve sjezdu víte, že na to trošku máte, tak jedete rychlostí, abyste něco ujel. Ve slalomu člověk nikdy neví.

Čím to, že první velké úspěchy přišly ve sjezdu?

Pocházím z Pardubic, kde je víceméně klidná voda. Byl tam sice také kanál, ale trénoval se převážně sjezd a slalom byl spíše okrajová záležitost. Čili mezi dospělými já už vlastně v osmnácti letech stabilně porážel naši špičku. Pak jsem začal závodit za Duklu, kde mně začali pořádně masírovat. A také díky tomu, že roku 1972 se stal slalom olympijskou disciplínou, začal jsem se na něj tak trochu specializovat. Pak byl zase vyřazen, ale už se mezi vodáky chytil, i z toho důvodu, že naši největší soupeři, tehdejší NDR, začali jezdit jen slalom a sjezd úplně zrušili.

Celosvětově šel sjezd trochu stranou a i Dukla se zaměřila víc na slalom. A jak říkám, víc mně to bavilo, jediné, co mě nebavilo, bylo vynášet lodě.

Jak jste se dostal k vodě a k závodění?

Vyrůstal jsem na kraji Pardubic, vlastně na ostrově. Kolem našeho baráku tekly tři řeky – Labe, Chrudimka a Loučná. Takže všude byla voda a my na ní jezdili na neckách. Pak se na druhou stranu přestěhoval oddíl VCHZ Pardubice. Nejdřív jsem tam chodil očumovat podobně jako na Velkou pardubickou nebo na Zlatou přilbu, pak mě tam dotáhl kamarád a já se chytil. Navíc to bylo kousek, já to měl do loděnice pět minut.

Na které mistrovství vzpomínáte nejvíc?

Těžko říct, zřejmě na to poslední, kdy jsem získal osmý titul, po kterém jsem toužil. Hlavně proto, že jsem za sebou měl vleklé zranění ramene a už se se mnou moc nepočítalo. Na mistrovství jsem jel jako čtvrtá loď, jen tak tak jsem si to vyjel, nikdo mi nevěřil, a nakonec jsem jim vypálil rybník. Docela jsem z toho měl radost.

Jak jste se zranil?

Ve Špindlu mi ulítla hlavička z pádla a utrhl jsem si deltový sval, navíc se mi to zanítilo. Říkal jsem si, že to rozcvičím, a nechal jsem to v zánětu. Nakonec už to nešlo dál, rameno mě hrozně bolelo. Pak mě dávali dohromady ve Střešovicích, musel jsem mít zkrácené pádlo, protože jsem nezvedl rameno a dodneška ho nezvednu, protože ho mám ztuhlé. Teď mě to nedávno zase bolelo a doktoři v Hradci mě pozvali na malinkou rehabilitaci na dva, tři dny. Tak dobře, šel jsem tam, a najednou slyším: „Sestro, pište: předoperační vyšetření nutné...“ Řekl jsem „moment“ a odešel jsem. Volám známému, co to znamená. „To tě uspí a v narkóze ti rameno rozhýbají...“ Řekl jsem si: tak to ne, když mě to bolí třicet let, tak už to vydržím. To bych se taky už nemusel probudit.

Co se přesně tehdy stalo?

To bylo dřevěné pádlo s laminátovou hlavičkou. Ta hlavička praskla. Bylo normální, že se s pádlem tuhle třísklo, támhle třísklo, tak to dělal každý. Hlavička napraskla a v pravou chvíli se zlomila. Vím to přesně, bylo to 19. května 1977 na mé třicáté narozeniny. Večer se mělo slavit, ale moc jsem neslavil. Rameno bolelo jako blázen. Stalo se to dva měsíce před mistrovstvím při jednom nominačním závodu. Dokončil jsem nominaci se zánětem a postupně jsem se dával do kopy. Jezdil jsem na injekce, kdybych řekl, co a jak, tak by mě stoprocentně vyšoupli. Já byl tak trošku trnem v oku, nevím proč, co jsem komu udělal. Říká se, že singlíř má být individualista, ale já jsem snad zas tolik zpupný nebyl, tak akorát. Nominaci jsem vyjel zuby nehty. Už dávno předtím jsem prohlásil, že když na mistrovství světa budu jezdit čtvrtý, pátý místa, tak to tam nemusím jezdit. A málem se to stalo. Pak jsem jel ještě mezinárodní závody, kde jsem skončil třetí, a tak jsem si říkal: „Hele, chlapče, tak se na to vybodni, koukej to zabalit.“

To je věc, kterou každý nedokáže.

Je pravda, že mě už nebavilo trénovat, jezdit nominace. Jezdil jsem od dvanácti let a přece jen jsem cítil, že mi docházejí síly. Tak jsem usoudil, že je pravá chvíle. Když se pak jelo další mistrovství světa v Kanadě v 79., tak jsem si řekl: „Udělal jsi, chlapče, dobře“. Tam nastoupila skupina Američanů, kteří se z ničeho nic objevili a vládli dalších deset let. Nesnesl bych, abych se někde motal mezi mladými, jako se teď motám na veteránech. Ale to už je něco jiného, naše parta se sejde tak pětkrát, šestkrát za rok, poklábosíme, někdy si zajezdíme...

Zasahovala za vaší éry do sportu významněji politika?

Já si myslím, že ne. Já byl člen armády, Dukly. Když jsme vyjížděli ven, tak nás kontráši upozorňovali, abychom se s nikým nebavili, a když jsme se vrátili, museli jsme hlásit každého, s kým jsme mluvili. Tak jsme něco řekli a oni: „A co tenhle? A já na to: „Tak na toho jsem zapomněl.“ „A co támhleten?“ „No tak na toho jsem taky zapomněl. Ale vy už všechno víte.“ „No jo, ale my to potřebujeme vědět od tebe.“ Zřejmě s námi někdo jezdil, kdo to sledoval, ale my byli tak vycvičení, že nám to nějak výrazně nevadilo. Ale to bylo v té době běžné při každém vycestování, jinak se nic výrazného nedělo.

Dostanete se v současné době na vodu?

Už netrénuju, podnikám a jsem pořád v časovém stresu, takže se na vodu dostanu tak pětkrát ročně na závody veteránů. Dřív jsem si šel jednou dvakrát týdně zajezdit, ale už není čas.

HYDROtip
Přečtěte si také rozhovor s Vladimírem "Olafem" Jiráskem

Co dělá Petr Sodomka dnes, si přečtěte v příštím vydání HYDROmagazínu.