Vzali jsme tedy v neděli ráno nafukováč – rio a hydro na záda a vyrazili autobusem MHD z Modřan do Hostivaře. Byl to geniální nápad. Za půl hodiny jsme byli na místě a nemuseli jsme díky tomu složitě hledat parkování u startu. Ráno bylo sice chladno, ale brzo se sluníčko začalo klubat z mraků. Od pořadatelů jsme po zaplacení symbolického poplatku 10 Kč za list pádla dostali razítko. Jára pro něj nastavil čelo a já tvář, rychle jsme otevřeli pusu, abychom nepropásli vstříknutí pořadatelské alkoholické desinfekce. Lidí u startu bylo mraky.

Nafoukli jsme rio, poslechli si Vojtovo výklad trati a vyrazili jsme na vodu. Rouru jsme vynechali, byla dost plná a já mám už tak dost problémů s krční páteří a nerada bych si tam srazila vaz. Jak se v Rouře dařilo ostatním, se můžete podívat.

Voda vytékající z přehrady byla docela čistá a v meandrech Botiče se pomalu sunula fronta vodáků.

Až na Marcele se voda zkalila, tam už to bylo hustý. Voda dostala tmavě hnědou barvu. Diváci napjatě sledovali, kdo jak dopadne. Čekali krvežíznivě na čochtany.

Jez byl sice nižší a vody pod jezem bylo víc než když jsem se kdysi na Marcele koupala, ale jsem srab a nejela jsem to. Jára na mě (háčka na pálavě) tenkrát spadl a zatlačil mě na ostré kameny pod jezem. Hodně kamarádů se nám ještě teď směje. Možná že jste naší fotku, která byla v HYDRU, také viděli. Nebýt tenkrát nablízku kamarád s desinfekcí, nebylo by zůstalo jen při koupeli.

To nejtěžší jsem měla srabácky za sebou. Kolona lodí už prořídla a tak jsme v pohodě jeli, koukali kolem sebe a hádali, kudy právě jedeme, konstatovali, že bordelu v řečišti je docela málo. Místo v hospodě jsme se zastavili na svačinku někomu na zahradě u vody.

Cestou jsme viděli jen jednu krysu. Asi to byla ta, o které se Vojta při výkladu trati zmiňoval.

Teď už nás čekalo jen pár zhoupnutí na stupních Botiče, pak populární Grébovka... Diváci se tam měli opět na co koukat. Těch co se smočili v té špíně bylo určitě spousta.

Napětí, zda budeme tentokrát něco vidět při průjezdu posledním a nejdelším nuselským tunelem do Vltavy, vzrůstalo. Měli jsme čelovky, a když jsme vjeli do tunelu, který je asi 900 metrů dlouhý, neviděli jsme za chvíli před sebou nic. Jak jsem se začala do té tmy rozhlížet, zjistili jsme, že čelovka „dosáhne“ na stěny tunelu a měli jsme vyhráno. Nebylo to jako minule, kdy jsme slyšeli jen hukot vody a několikrát nás voda dovezla k pravé stěně a pak zase vlevo. Teď jsme viděli směr. Pak se hukot zvýšil, ukázala se bílá napěněná voda a za chvíli první paprsky světla.

Na nábřeží už byla spousta vodáků i diváků. Pobavila nás jedna partička - vylezli z lodí, vzali se za ruce a rozeběhli se a z nábřeží skočili do Vltavy. Nebyli sami, kdo skočil do řeky, aby smyl špínu Botiče a někoho tam samozřejmě hodili hodní kamarádi. My jsme vyfoukli rio, v hospůdce na Výtoni jsme dali s kamarádama jedno pivo, sedli do tramvaje...a byl konec jednoho moc hezkého vodáckého víkendu.

foto: Jan Horáček a Petr "Žralok" Marek