Protože jsem byl na štafetu sám zaregistroval jsem se na stránkách závodu jako jednotlivec. Dost mě překvapilo kolika týmům chyběl právě kajakář. Nakonec jsme dali dohromady štafetu pod jménem H2Omaniaks team se Štěpánem Dlabajou, který zahájil závod výběhem na Lysou horu po trati dlouhé 16 km se zničujícím převýšením 1145 m.

Pokračoval Jakub Střítecký, kterému bohužel nedovolily nízké mraky odstartovat na paraglaidingovou část a po absolvování náhradního trasy pokračoval cyklista. Matěj Peths předával štafetu mě, ale nejprve musel zdolat na horském kole Lysou horu po kluzkých cestách a to jak nahoru, tak dolů po trase dlouhé 34,5 km a převýšením již 1430 m. Jeho cíl byl u přehrady Šance, kde jsem netrpělivě čekal já. O kajakářské (pozor letos jel i jeden singlíř) trase jsem věděl, že je dlouhá 5 km a říčka Ostravice není žádná divočina, takže mě čeká perných 30 minut poctivého pádlování se dvěma brankovišti.

Snažil jsem se asi půldruhého měsíce předem nezahálet a co nejvíc času trávit s pádlem v ruce. Ovšem co mě vlastně čeká jsem se jen mohl domnívat. Po předání štafety mě čekalo necelých 50 m sprintu k vodě a přeplavání na druhý břeh ledovou spodní vodou, vytékající z nedaleké hráze. Skok do vody mi sevřel plíce, které si zrovna začaly říkat o více vzduchu. Když jsem se vysápal na po kluzké stráni k lodi měl jsem dost a to byl celý závod teprve přede mnou. Skok z rampy do vod Ostravice dodává závodu dramatičnost, ale ne každá špricka skok do vody vydrží jak jsem měl možnost vidět na vlastní oči. Proto špricce věnuju velkou péči a snažím se popadnout ztracený dech. To už se ale odrážím a letím do vody.

Pádluju jak o život a netrpělivě vyhlížím brankoviště. Cesta se mi zdá nekonečná. Ruce mě sice bolí, ale pořád mám sílu jet. Sem tam zaslechnu jak mě někdo ze břehu povzbuzuje. V jedné z posledních zatáček před brankovištěm si všímám pádlisty, který mě dohání na jednoznačně rychlejším kajaku. „Svou kůži nedám jen tak zadarmo“ říkám si a hrabu pádlem ještě zběsileji. Je tu brankoviště a s ním i výjezd proti proudu z protivodné brány č.3 do další protivodky č.4.

Teď oceňuju, že jsem si brankoviště předem prohlédl, byť bez vody a rozmyslel jak na to. To se stává osudné právě na mě dotírajícímu kajakáři. Zkouší nejkratší cestu přes kameny, ta je ovšem nereálná. To mi přidává cenné sekundy náskoku. Blížím se k místu povinného eskymáku. Ledovou vodu ani nevnímám, jedu v transu. Ještě vypečená kombinace branek 7, 8, 9 a 10, pak přicházejí lehčí povodné branky. Pak zas beru za pádlo a jedu jako vrtulník. Nad vodu se místy vznáší mystický opar, střídá se teplý a vodou schlazený ledový vzduch. Konečně vidím most u fotbalového hřiště, oznamuju nohám, že je čeká práce.

Po sjetí kamenného prahu a projetí posledních dvou branek vysedám a čeká mě asi nejtěžší část trasy, doběhnout i s lodí do cíle. Plíce zoufale volají po vzduchu pro ruce a teď si řeknou o své i nohy. Běžím co to dá, ale mám pocit, že spíš couvám. Hurá, konečně vbíhám na hřiště, zvednu hlavu a vidím mlíkem vytyčenou trasu „Ajaj je to ještě notný kus“. Pádlo které mám v ruce je jako z olova sotva ho držím. Slyším jak mě lidé na stadionu povzbuzují a to mě žene kupředu. Konečně zahýbám do cílové rovinky. Za cílovou páskou padám k zemi vysílením. Je to za mnou!!! Po vyhlášení vítězných týmů a nejlepších jednotlivců nastává čas pro večerní afterpárty, podepřenou zvučnými jmény jako je například Xavier Baumaxa.

Co říci na závěr? Bylo to super, příště jedu zas. Prohlédněte si výsledky týmů i jednotlivců a také rozsáhlou fotogalerii s článkem na H2Omaniaks.com

foto: H2Omaniaks.com