Patřil mezi nejznámější ikony našeho vodáctví v éře generace začínajících plastových kajaků, mne i spoustu jiných přitáhl k divoké vodě, věnoval se výchově dětského oddílu. Proto si neodpustím z úcty k němu, nezmínit pár vět o jeho bohatém životě: Domino je nerozlučně spjat s brněnským vodáckým životem. Začíná v TOM Ostříži na laminátové slalomce a jako první z generace pod třicet (tehdá meta tak vzdálená, rovna téměř starobnímu kmetství) pořizuje díky příjmům z nošení kufrů v obskurním podniku Hotel Voroněž zbrusu nový kajak Prijon Invader (mmch. jezdí v odddíle dodnes), na kterém dává tehdejší totální vrcholy přístupné jen nemnoha vyvoleným: Vrchlabská soutěska, Mumlava, Čerťáky.

Přísně konvertuje k intelektuálnímu punku, hraje ve výběrové punkové kapele, a při studiích v Praze pokračuje a přidává. Na legendárním Perceptionu: Piruette Supersport pak zandává první pecky v Rakousku, které v sehrané skupince spolu se mnou a Kubosem poprvé „odemyká“ i pro českého pádlera. Klasiky typu Brandeberger Ache, Rissbach, některé korsické perly aj. dnes patří mezi ultra klasiky, ale tehdá, když jsme šli do neznamého, jen s lakonickými popisky „exponovaný úsek s extrémním spádem“ šlo o opravdu poctivý kus kované vodácké práce.

Stál u nesmělých začátků vodního rodea, viz „tvrďák s karabinou“ v nezapomenutelném dřevním televizním dokumentu Tanec ve vlnách.

Jako emeritní právník se nenechává kolem kapitalismu semlít a na vodu nezapomíná. Prožívá i dno, které potká na vodě každého: série ošklivých plavání, ztráta lodí a pádel během jednoho roku. Nenechává se zlomit a leckdy i přes sílu zkouší znovu nabýt tehdejší jistotu. Přes Riot Kayaks epizodu (tuším všechny uplavaly/skončily v sifonech) zakotvuje u Daggeru Mamby. Tento kajak na něj poslušně čekal v jeho posledním vracáku vůbec, nalevo pod poslední peřejí na Teufleschluchtu pod Loferem na řece Saalach.

Na „Loferu“ byla ten den nižší střední voda, a po deštivé noci pražilo sluníčko. Na vodu jsme sedali v pěti lidech a v úplné, ale totální pohodě po dlouhé snídani, která se protáhla přes dvanáctou hodinu, prostě tak, jak to my v Brně umíme. Naši noční souputníci z HK a Plzně nám tímto sice ze snídaně nedočkavě ujeli, ale na první peřeji nad Lžičkou je dojíždíme a koukáme na jejich improvizované a mnohdy zábavné průjezdy. Lofer je totiž od loňských povodní trochu přeskládaný a je třeba některé zažité průjezdy změnit. Naši mladí, bratři Čůčové a Honza, se hned při první jízdě necítí a přenáší až pod Lžičku. Proč ne, času dost, uvidí se při další jízdě.

Najíždím Dominovi cestu a oba peřej sjíždíme bez větších obtíží. Vidím, že je nervózní, ale z minulosti vím, že ho to s přibývajícími metry peřejí postupně přejde. Další úsek si vyloženě užíváme, konečně poznávám, že i Domina esíčka mezi balvany baví a po „šupně“, která je teď o trošku lehčí než dříve, jeho napětí zřejmě povolí. Pak nás čeká již jen poslední skok, který se najíždí z vracáku vlevo. Z něho vidím, že cesta je čistá, nikde žádný strom, ani zrada a již se těším na pěkný polet – zde jsme vždy prováděli interní soutěž v boofech.

Mávám na Domina, příjíždí ke mně, domlouváme se, že pojedeme po jednom, vždy když ten první odjede, přijede další, anžto vracák není velký. Pouštím se dolů, pár menších vlnek, na skoku si počkám na záběr a čistě přeletím půl řeky. Chytnu hned první vracák napravo, užívám sluníčka, které zde zas naplno praží a říkám si, že je škoda, že jsem si nevzal foťák, že jsem kluky mohl hezky nafotit. Signál na přilbu „ok“ Dominovi a jede.

1. vteřina: Boof mu nevyjde, po dopadu na mě mrkne a zklamaně třískne pádlem o límec kajaku.
3. vteřina: boční proud ho vezme a táhne do vnějšku zatáčky ke břehu, kde se nachází velký šutr.
4 vteřina: Domino líně zakládá pádlo do vody, zřejmě v úmyslu jet vnějším obloukem, těsně okolo skály.
5. vteřina: náhle strne – zřejmě vidí, že pidi vracáček u skály není vracáček, ale nasávadlo, a skála není skála ale děravej kus odporného sifonu.
5 a 1/2 vteřiny: prudký záběr, narazí do skály čelně, a špice kajaku si hned hledá cestu ve V tvaru pidi vracáčku pod šutr.
V 5 a 1/2 vteřiny skáču z kajaku ven, stále ještě nevěda, co se děje, jen vnímám okamžitou změnu jeho tempa, a připravuji si k akci házečku. V hlavě mi červeně hoří alarm.
7 vteřina: Domino se odrazí od skály, pidi vracáček ho točí špicí o 180 stupňů proti proudu, já už chápu, o co jde – napřahuji ruku s házečkou.
8. vteřina: Domino v kajaku s mohutným náklonem k šutru je na něj namáčknut proudem, já našlapuju na krok pro hod v příští vteřině. Kdy je pozdě:
8,5 vteřiny: Domino v pulzu neustojí náklon a v jeho směru se cvaká a dlouhé dvě další vteřiny se neobjevuje pádlo. Ani pokus o eskymo. V hlavě už mi hučí siréna, naskakuji do nouzového módu: mávám nahoru ostatním, že „stop a ven“, skáču do kajaku, ani nesedám, nešprickuju, urvu tím všecky vycpávky a v cca 20 vteřině jsem již na druhém břehu skály.
Mozek už ví, o co jde, srdce to ještě neakceptuje (okamžitě se mi vybaví strašlivý Kubosův zážitek, ohledně kamaráda v sifonu pod kamenem). Nejdřív běžím na začátek, jestli není v lodi nebo u hrany sifonu: není.
Zkouším zespoda, skáču do vody, jestli ho nenahmátnu a nepomůžu mu projít skrz. Beru házečku, naplním vodou a hážu z vrchu v představě, že pokud tam má vzduchovou kapsu, chytne se a dá mi trhem znamení. Nic. Nechám házečku házečkou, beru pádlo a vrážím ho pod hladinu, už je mi ale jasné, že zde nemám šanci.
V cca 55.vteřině sbíhám k lodi a vytahuji mobilní telefon a volám 112. Signál je špatný, lepší je nahoře na tom hajzlovi, co vězní mého nejlepšího kamaráda.
Okamžitě mě přepojují na hasiče, kteří ví o čem mluvím, ale umí znatelně hůř anglicky. Dlouhou minutu si dokola od vřeštící řeky opakujeme základní sdělení. Nakonec si není jistý, kde jsem, ve vteřině se proto rozhoduju, a posílám ho k mostu k začátku raftovacího úseku, že je dovedu sám a přesně, ale pořád dokolečka řvu, že potřebujeme helikoptéru a potápěče.
Cca 3. minuta: přibíhaji kluci z vrchu, a ještě neví, co se děje: překřičím řeku, ať jen Čůča kontroluje řeku, háže tam házečkou a zkouší to pádlem. A že tam nesmí spadnout!! Chápe, a jak s každou další vteřinou začíná chápat víc z celé situace, hoří mu tváře a slzí oči.

Skáču do kajaku, tentokrát se šprickuju a než se pustím do smutného závodu o čas dolů, ještě se stavím u druhého břehu říct to samé druhému Čůčovi, který se vrací po druhém břehu. U mostu jsem v mžiku. Již ztrácím pojem o čase, mnohem později, když to všechno skončí, a břeh se začne vylidňovat, mi někdo řekne, že to trvalo cca dvě hodiny.

Nyní ale dojedu ke konci, kde odpočívá po sjezdu větší skupinka plzeňáků. Mezi přerývaným chytáním dechu vycedím, že je kámoš pod šutrem, a jestli můžou pomoct našim tam. Reakce je okamžitá, rázem jich dav utíká po cestičce nahoru. Právě přijíždějí první záchranáří, křičím na ně a utíkáme spolu po břehu. Nestíhají moje tempo: beru jim věci a utíkám dopředu.

Když dobíhám, místo vypadá jinak: ze všech směrů přibíhají záchranáři a hasiči, přijíždějí jiní vodáci a všichni se zoufale snaží pomoci. Lidí je určitě přes padesát a každý se nějak snaží. Časem se podaří přijet i místnímu záchranářskému potápěčskému esu, které je čirou náhodou na nedalekém školení. Žel je proud natolik silný, že by mu strhl masku, takže jeho služby nejdou využít. Zkoušíme různe úvazy a možnosti. Nakonec však nejvíc pomáhá stará snad dubová dlouhá tyč s hákem na konci. Zoufale s ní čístíme sifon zespodu, střídáme se vždy, když jeden již ve studené vodě umdlévá. Nakonec šéf místních vodních záchranářů zůstane pracovat v menším bazénku, akorát pro jednoho člověka, a čístí sifon z této strany. Vidím mu do tváře a náhle vím, že se něco změnilo, od tohoto momentu pracuje s tyčí jinak. Po dalších nekonečných minutách naznačí hlavou, běžím na druhý konec balvanu a vidím, že se zespoda objevuje náš kamarád. Nastávají pokusy o jeho oživení, ale i přes vyspělou zdravotní techniku je zřejmé, že do tohoto veselého a zdatného těla se již duše nevrátí. Břeh se záhy vylidňuje a již zůstává jen záchranářská hlídku u Domina a zbytek naší skupinky. Kámen je nyní prázdný, a můj mozek má konečně příležitost poznat strašlivou chuť zoufalství. Domino už není.

Nikomu nepřeji nic podobného. Nejde to popsat. Nejde vrátit čas a něco změnit. Divoká voda, naše láska a náš život, je totiž i pěkná mrcha, a když bere, neptá se. Po Dominovi, člověku ryzím a přátelském, který každému vycházel vstříc často až ke své škodě, zůstane truchlivá komunita, dětský oddíl a zejména rodina: otec, žena-vodačka a v kočárku krásná dceruška.

Abychom napomohli aspoň materiálně snížit dopad této tragické nehody, založili jsme transparentní konto (lze se na něj kdykoliv podívat na www.fio.cz) č.: 2900579782/2010, kam každý hodláme přispět na zabezpečení a výchovu dcerky, a o přispění na něj tímto prosím i Vás.

Situaci tam na Saalachu jsem si probral snad milionkrát, a přestože jsem našel i krkolomný extrémní scénář, kdy bychom mohli něco udělat jinak a této situaci předejít, pak pro jeho nepravděpodobnost nacházím jen dvě varianty: místo nejet a přenést anebo nejezdit na vodě vůbec. Pro první variantu však musím říct, že i při pohledu ze břehu je místo hodné a nebesky jasné, a i kdybych stál před tím na břehu, stejně bych ukázal – jako každý z Vás, kdo jezdí, že jako dobré a jedeme. Sifon není vidět, pokud ho vyloženě nehledáte. Jako ostatně skoro každý sifon, než je pozdě.

Přesto jsem si utvrdil některé staré poznatky, které jsem se dříve učíval, ale které zub času trochu ohlodal, a které si do budoucna přidám ke všem současným:
- výbavou se vždy připravte na nejhorší, netaktizujte, že „dnes je hezky, tak vezmu jen kalhoty a bundu, zítra bude hnusně, tak ten lepší sucháč nechám na zítřek“ - zítřek už totiž nemusí přijít.
- Sjezd každé řeky končí až s pivem v autě. Nikoliv po těžké peřeji. I na klidné vodě může číhat nějaká zrada (já vím, i v autě na Vás např. může spadnout letadlo, ale asi víte, co chci říct).
- Vždy sebou vozit nabitý telefon.
- Když se něco stane, s čím si nevíte rady, ihned volejte 112. Raději volat zbytečně, než pozdě.
- Vždy na začátku každého výletu zkontrolujte u každého pojištění, byť jste za blbce.
- Hlídejte si své kamarády – a jak se cítí. Když vidíte, že jsou nejistí, zvolněte spolu s nimi, neptejte se jich, nedávejte jim volbu (nikdo nechce být brzda).
- Děkujte všemu, čemu můžete, že i když Vás občas štvou, máte své kamarády okolo sebe živé a zdravé.

Domino už není. Odpočívej v pokoji, kamaráde.

Pavel „Srb“ Srbecký