V pátek večer jsem si doma udělal takovou decentní nefalšovanou vodáckou párty, abych se trochu naladil na ten adrenalinovej nátěr. Zakalil jsem dvěma lahvovejma desítkama, poslechl něco tematické trekovo-trampsko-whitewaterový hudby a šel spát, protože na Sázavě to není žádná sranda a je nezbytné být svěží a čerstvý.

Sraz ráno v 8:15 by pro mě byl ještě před pár lety doslova smrtící, dneska jsem se na to mohl v klidu soustředit už asi od půl šestý. Jasně, funkční jsem moc nebyl, ale to je vedlejší. Nabírá mě Dufíno, pak ještě nabíráme Kuzmu a ubíráme se směrem Kamennej přívoz. Tam už je hafo hustejch týpků, který stejně jako my jedou poměřit síly na tom mračnu kubánců a zandat si nějakou tu lajničku. Dorazí i Stoupa, což je naprosto hustej raftrider, kterej dokonce ani nemá fejsbůček, Ostatně stejně jako další dva členové posádky.

Dáváme si tréninkovku a jako teda musím říct, že zandat pořádnou lajnu jako teda není vůbec easy (čti ízy). Šutr tady, šutr támhle, prase aby se v tom vyznalo. Navíc, jak už to ve vyspělé demokratické společnosti většinou bývá, co člověk, to názor. Názorová pluralita má ovšem i své stinné stránky, například když se potřebujeme něčemu vyhnout. No nevadí, až budeme zandavat lajnu navostro a načas, určitě to bude lepší.

V Krhanicích se mezitím rozjíždí jakože hustá rafterská párty, spousta známejch, co se dlouho neviděli a možná zase dlouho neuvidí, a pochopitelně taky ty, kteří se viděli nedávno a za chvíli se uvidí zase. Tady se ukazuje, jak je důležitý bejt společenskej a dávat friendly hovory s ostatníma rafterama. Dozvědět se pět minut před startem, že cíl je úplně někde jinde, než by ho člověk čekal, je fajn.

No nic, blíží se náš čas, usedáme tedy do raftu, který pro nás s laskavou péčí vyrobila firma Gumotex, a suneme se na start. Naše svalnatá, (relativně) mladá a na vzrušující vodácký zážitek, jakým sjezd Sázavy bezesporu je, nadržená těla uvádějí raft do pohybu prostřednictvím pádel a neohroženě vyrážejí vstříc místu, kde nás čeká první challenge (čti čelendž, přeložil bych to asi tak nějak jako výzva nebo tak něco) v podobě hustýho rapidu (čti rapidu), což je něco jako peřej. No, dáváme to hustou lajnou a smažíme to dál, načež se situace ještě několikrát takřka identicky opakuje. Na naší lodi vládne plná a přímá demokracie, což někdy trochu komplikuje běžný provoz a realizaci té nejlepší lajny, ale není to zas tak strašný.

Když dojedeme do cíle, tak jsme rádi, že tam jsme. Vzhledem k dost zoufalému stavu své tělesné schránky a s plným vědomím toho, že budu navždy zatracen a vyloučen z řad vegetariánů a vůbec všech milovníků čisté a krásné přírody, zvířátek, kytiček a brouků a motýlků… si dávám chleba se sádlem. Abych alespoň trochu ulevil svému navždy pošpiněnému charakteru, vědomí a svědomí, hojně ho zasypávám biocibulí a biosolí.

Pohledem na výsledkovou listinu zjišťuji, že jsme na tom na pátém místě celkem dobře. Zajeli jsme dokonce i bejvalýho kámoše Romana, kterej šel hledat štěstí jinam, a jak panečku dopadl! O celou vteřinu za námi, Jidáš jeden. Jojo, pozdě bycha honit… Sedmý je Hájos, Manageři dojeli desátí, PR s Petrou dvanáctí.

Závod veteránů se proměnil v takovou vnitřní soutěž RK Stanu, kterou vyhrála posádka Zatím B, druzí byli Hájosovci doplnění o Standu a třetí RK Stan Veterán.

Někdo přišel s nápadem, že dáme tréninkovku do Pikovic. On asi nikdo nevěděl, jak je to daleko, protože jinak by taková blbost nikoho nenapadla. Naštěstí se nám tam nějak podařilo dojet, odjet pro auta a vydat se k domovům. Pravda, logistika nepatřila k nejsilnějším stránkám zájezdu, takže jsem neměl boty (zůstaly u Stoupy v autě), brýle (tamtéž) a foťák (zůstal u Hanky), ale Stoupa mi naštěstí brýle a boty přivezl domů, takže jsem mohl po zbytek dne chodit a koukat.

V neděli se měnil čas a startovalo se o hodinu dřív a kubánců bylo ještě míň, takže těch pozitivních informací moc nebylo. Podařilo se nám najít start a po bližším ohledání najít i nějakou cestu od startu do proudu. Dnes nastala drobná změna, oproti sobotě jsme omezili svobodu projevu během jízdy na nezbytné minimum a delegovali tuto pravomoc Dufínovi. No, dalo se to vydržet.

V cíli na nás čeká příjemné zjištění, že jsme druzí, a tudíž se můžeme těšit na množství hodnotných cen, zápis do raftové historie a nekončící obdiv všech, kteří do toho vidí, rozumí těmhlectěm raftingům a jsou takříkajíc in.

Hájosovci jsou pátí, (což je myslím pěkný výsledek - co by za to těch dalších pět posádek dalo, být na jejich místě), PR s nemocným Vaškem a doplněni Zdenkem na místě osmém (což je myslím pěkný výsledek - co by za ty další dvě posádky daly, být na jejich místě).

Následuje závod šestek, kde se na raftu sešla rodinka Mrázovic - Stoupa s Renčou. Tento závod si netroufám hodnotit, protože běžet takovou dálku po kotníky ve vodě a ještě s sebou vláčet raft - klobouk dolů, všechna čest.

No nic, to byl takový letmý pohled do zákulisí i předkulisí závodů na Sázavě, doufejme, že jsme se letos neviděli naposled.

Více fotografií hledejte zde. A také u Jana Homolky.