Odlet se blíží a 11. prosince brzy ráno se schází „mezinárodní“ skupina - dva Češi, sedm Slováků a jeden Polák - ve Vídni na letišti. Čeká nás 18ti hodinové cestování přes Milano a New York až do cílového letiště v San Jose. Cesta je sice dlouhá, ale poměrně rychle utíká.

Po příletu ve 22:00 začíná velice zábavná akce, kterou je shánění co nejlevnějšího auta. Nakonec se nám daří a po půl hodině odjíždíme v Mitsubishi Montero, které je v ucházejícím stavu. První noc trávíme v Aleluja backpakers a užíváme si první kostarické pivo. Ráno si vyzvedáváme kajaky, navazujeme je na náš dřevěný prototyp zahrádky a vyrážíme do první kajakářské oblasti okolo města Turrialba.

Město patří k těm větším v Kostarice a je uprostřed hor, takže v okolí není nouze o řeky. Naším domovem se stává dřevěný baráček na kopci nad městem u kamaráda z USA. Časem jsme naše ubytování přejmenovali na „house of fear“, jelikož brzy se k nám přistěhovalo osm netopýrů a každý večer jsme měli na zemi překvapení v podobě tak 10ti centimetrového pavouka. Ubytování nás ale stálo pouhých pět dolarů na noc a výhledy jak ráno, tak večer byly neuvěřitelně krásné.

První řeka, na kterou se vydáváme, je Rio Pacuare, a to její sekce Lower Pacuare. Pro Kostariku existuje vodácký průvodce Chasing Jaguars, který dobře popisuje peřeje řek a obsahuje GPS souřadnice „nasedacích a vysedacích“ míst, což se dost často hodí. První řeka obtížnosti WW III-IV v délce 24 km je ideální na „rozjetí“ a my si užíváme první nezáludné peřeje v příjemném počasí a teplé vodě. Na víkend jsme pozváni na kostarické mistrovství ve freestylu, a tak v sobotu hledáme playspot uprostřed kávové plantáže na řece Reventazon. Závody jsou malé, pohodové, se spoustou příjemných a stále usměvavých lidí. Nakonec jsme požádáni, zda jim závody neodsoudcujeme, a tak s potěšením rozjíždíme kvalifikace a finále.

Freestylerů v Kostarice je pár, proto závod utíká rychle a odpoledne ještě sjíždíme úsek řeky WW IV od playspotu dolů. Díky vodě z elektrárny tato řeka patří k těm vodnatějším, není tedy nouze o velké vlny a válce. V neděli se účastníme slalomového závodu na řece Pejibaye, kde se bojuje o místa v slalomové reprezentaci. Po naší jízdě se přesouváme na horní úsek řeky, kde se nám nepodařilo najít místo k nasedání, a tak se k řece prodíráme přes hustou džungli, kterou ohodnocujeme jako WW V. Náš strach z jedovatých potvor umírňuje přibalená odsávačka jedů.

Řeka je o poznání lehčí, jelikož jsme minuli ty nejtěžší peřeje na začátku. Řeka je úzká a celá protéká uzavřená v džungli a přes koruny stromů není téměř vidět obloha. Tyto pohledy nám vynahrazují obtížnost, a tak když vystupujeme z řeky, jsme opět všichni nadšeni. Další den se opět vracíme na Pacuare, avšak už na trochu lepší úsek, a to Upper Section, který je hodnocen jako WW IV-V a je dlouhý téměř 15 km . Na tuhle řeku se s námi vydávají Brandon a Todd, kluci z Ameriky, kteří na lokálních řekách tráví dost času a rychle nás provádějí peřejemi. Řeka je zablokovaná obrovskými balvany, a tak je prohlížení problematických úseků celkem obtížné a trvá dlouho, ale jsme odměněni spoustou parádních dropů a průskoků.

Jelikož tahle nádherná země má dva oceány a vzdálenost mezi nimi je opravdu otázkou několika hodin jízdy autem, tak se samozřejmě v obou dvou musíme smočit. Jako první padá volba na Atlantik, míříme tedy do blízkosti městečka Manzanillo za sluníčkem do Karibiku. Půjčujeme si s sebou ještě dvě rodeovky, abychom mohli trochu pojezdit na vlnách. Bydlení přímo na pláži pod palmami je prostě nezapomenutelné a vlny příboje nás hned vytahují na moře. Vlny se tvoří na korálovém podkladu a mají výšku okolo tří metrů. Nikdo z nás se nechce omlátit o korály, a tak odjíždíme za vzdálenějšími surfaři, kde to vypadá nadějněji na poježdění. Jenže vlny rostou a některé dosahují velikosti dost přes čtyři metry. Nicméně jiná cesta ke břehu nevede než přes tato monstra. Vlny tvoří nádherné barely, krásné ale jen do té doby, dokud vám nespadnou na hlavu. Postupně se vydáváme ke břehu a naše vyjížďka končí jednou rozplavbou, jedním zlomeným pádlem, dvěma strhnutými špičkami a kajakem plným vody. Pro další ježdění už nejsme maximalisté a vybíráme si trochu přívětivější vlny a triky létají vzduchem. Pro ty, kteří nemají v oblibě freestyle se tu dá na každém rohu půjčit surf či body board a pláže nabízejí poježdění pro začátečníky, ale i pro experty.

Po regeneraci u moře opět míříme na vodu, do další lokality s názvem Norther Carribien Slope. Po cestě máme Rio Succio (WW IV), která má méně vody, ale zato teče z úpatí sopky a je zabarvena do oranžova. Na soutocích s přítoky proto vytváří nádherná rozhraní modré a oranžové vody. Řeka je pořádně z kopce a málokde se dá zastavit. Za většího vodního stavu by to byla ještě větší „hoňka“ a vracáků by bylo opravdu poskrovnu.

Další úsek pod jménem Pilas Section je na řece Sarapiquie. Cesta k řece je opět, jak už se tu stává zvykem, 15 minut přes džungli, kde ještě dostáváme výrazné varování, ať dáváme pozor na hady. Nicméně v pořádku nasedáme na vodu a už si užíváme horský potok vlnící se mezi balvany. Řeku stíháme rychle sjet , tak máme odpoledne ještě čas zajet na známý kostarický vodopád Pozo Azul. V guid booku udávají výšku 27 stop (cca 9 m) a krásný hluboký bazén, přesto zde najdete varování, že se zde již mnoho kajakářů vážně zranilo. Nicméně postupně jeden za druhým skáčeme v pořádku dolů.

Problém nastal u Maťa, který ne příliš „propěněný“ dopad, lehce naboofoval a něco si udělal se zády. Nemůže se dostat ani z kajaku. Dopravit ho džunglí nepřipadá v úvahu, spouštíme ho tedy v kajaku a přenášíme přes peřeje k mostu. Následuje cesta do nejbližší nemocnice a pak sanitkou do San Jose. Naštěstí není nic zlomeného a došlo pouze ke kompresi a torzi páteře. Nicméně pokud si někde budete číst o Kostarice, že je zde levné jídlo a špatné nemocnice, tak tomu nevěřte. Je to úplně naopak! Jídlo je zhruba 2x dražší než u nás, ale nemocnice jsou mnohem lépe vybaveny.

Po ježdění na řece Sarapiguie nastaly Vánoce, a tak je čas uspořádat pořádnou večeři a pěkně to oslavit. Spousta grilovaného masa, salátu a taky trochou toho rumu. Ráno 25. prosince opět měníme lokalitu a přesouváme se do Pacifické oblasti. Cesta vede přímo přes hory, které dosahují výšky 3000 m.n.m, a přes úplně odlehlé části. Díky lokálnímu obyvateli s vlastní zásobou benzínu tyto hory úspěšně překonáváme a nezůstáváme viset s prázdnou nádrží uprostřed „ničeho“. V podvečer přijíždíme přímo na písečnou pláž do města Dominical. Surfařské městečko po nocích vře, a tak se druhý den odklízíme o pár kilometrů severněji, kde nacházíme pěkné a poklidné ubytování pro nadcházející dny. Zbytek dne trávíme surfingem, volejbalem s místními plavčíky a odpočinkem na pláži. Výhodou Pacifické oblasti je, že bydlíte na pláži, a když ujedete 10 km, tak začínáte stoupat do vysokých hor, kde čeká spousta krásných řek.

První řeka, na kterou se zde vydáváme, je Rio Chirripo Pacifico, konkrétně na její Upper Section. V guidbooku je toho o řece napsáno spousta, na pěti kilometrech je popsáno 18 peřejí s obtížností WW IV,V a VI. Úvodní věta zní, že sjíždět Cirripo Pacifiko bude jako jít do války. Více času se budeme starat o přežití než o to užívat si výhledy a přírodu. Věta říkající vše a my se těšíme na pořádnou vodu. Řeka je parádní, pořádně z kopce a řádně zablokována, takže o dropy, průskoky mezi kameny a o pořádné peřeje není nouze. Úsek nám trvá více jak pět hodin díky neustálému prohlížení a prodírání se skrze všudypřítomnou vysokou divokou cukrovou třtinu. Všichni dojíždíme v pořádku a na konci z nás čiší nadšení. Další úsek, který zvládáme sjet, je sekce Labyrinth (WW IV s jedním místem WW V) na řece Narranjo. Řeka je pěkně zaříznutá do kaňonu a občas se téměř nedá prohlížet. Před zmíněným místem WW V se musí včas zastavit a poté prohlédnout z dálky. Řeka se zužuje na šířku pádla a pod dropem se tvoří válec, který se vrací z pár metrů zpět.

Z dálky toho moc není vidět, a tak díky neschůdnému okolí slaňujeme o kus níže a dostáváme se k válci s házečkou a pak už jeden po druhém můžeme projet vstupní peřej a pořádně to rozpálit k našemu „drobečkovi“. Dále řeka pokračuje několika dalšími peřeji již o poznání lehčími, ale neméně hezkými. Před oslavou Nového roku ještě stíháme dát Lower Chirripo Pacifico (WW IV-V), které je o trochu lehčí než horní úsek, ale o to více techničtější. Díky nižšímu vodnímu stavu se občas dostáváme do řádného bludiště mezi kameny.

text: Ondra Křivánek
foto: Ondra Křivánek, Matej Boďa