Po krátkém rozloučení jsme se s Kikinou rozdělily. Já směřovala na sever a Kikina na jih do Osla a domů. Poprchávalo a tak vyhlídka na stop nebyla moc příznivá, ale opět jsem nečekala dlouho a vzal mě zajímavý chlápek, fotograf. Říkal, jak má rád tohle deštivé počasí v Norsku, že slunečno tu je kýčovité. Celkově jsme si příjemně popovídali, cesta ubíhala rychle. Dál mě vezla holandská rodinka. Sice netušili, kde leží Česká republika, ale vzali mě na čaj a štrůdl, když se setkávali ještě s dalšími rodinkami. Pak pro mě přijel Kajman a vyzvedl mě. Kluci v kempu ten den pekli pizzu a skořicové šneky a večer jsme si dali ještě saunu a pivo. Co víc si po dvou týdnech chození přát?

Druhý den ráno se mi ozvala česká parta, že vezou loď z Čech, a tak mě hned čekalo rozpádlování na Sjoe. Řeka je to docela velká a má sílu, ač ze břehu vypadá jen jako pár vlnek. Nejtěžší místo nás čekalo těsně před vysedačkou. Jmenuje se Wash Machine a skládá se ze dvou válců, které se mají objet zprava doleva v levotočivé zatáčce. Mě se podařilo vyjet souběžně se Štěpánem a srazit se s ním ještě před prvním válcem, takže jsme tam zahučeli oba prostředkem s malou rychlostí. Mě válec přesurfoval na pravou stranu ke skále do minivracáku a tam jsem se zoufale otáčela, jestli půjde odpádlovat, ale kvůli skále to nešlo. Pak si mě Wash Machine natáhla zpátky, jednou mě proprala a pak naštěstí pustila. Druhý válec jsem boofla na pravé straně, kde se dal kupodivu pěkně skočit. Takže dobrý den Norsko, co se bude dít dál?

S klukama jsme měli ještě další den v plánu sjet Store Ulu, takže jsme udělali první norský večírek a ráno vyrazili. Bohužel řeka neměla dost vody, tak si Lukáš skočil alespoň vodopády a přesunuli jsme se k řece Jori. Tam měl tam taky dorazit Grázl, který by mě odtamtud dovezl zpátky na Sjou. Plány se ale podle vody rychle měnily a tady taky nebyla voda, takže se pokračovalo dál na sever na Raumu. Nádherná řeka typu drop pool a slajdíky. Bohužel se mi po špatném odnavigování podařilo hupsnout po skoku do bočního válce ve slajdu a tady jsem taky zůstala. Vyplavat se mi podařilo až bez pádla a válec mi pořád podtrhával nohy. Panďák na mě koukal z lodi, ale přiblížit se k válci neodvážil. Bylo to nad vodopádem Little Huka, takže taky nic moc pocit. Když jsem konečně vyplavala a podařilo se mi chytit lodi, vezl mě válec úspěšně ke břehu do vracáku. Jenže v tom se Ivoš rozhodl, že záchrany ještě nebylo dost a ještě metr od břehu hodil házečku. Bohužel měl přepnutou karabinu na konci, kterým mě trefil přímo do obličeje, takže mi vyrazil kus zubu. Pro loď musel nakonec skákat Lukáš, protože si spokojeně kolovala ve válečku. Po tomhle úrazu byl pro mě vodopád větší morálovka. Ještě si tam před náma nějaký němčík narazil žebra a mysleli jsme, že o kameny pod vodopádem, nakonec se ukázalo, že se praštil o loď. Toho dne jsme se ještě stihli vyšplhat trolí stezkou do údolí Valldal.

Další den byla na programu Valldola - střední úsek, měla malou vodu, ale jinak pěkná říčka. Pak jsme se stavili nakoupit a k naší radosti jsme konečně našli dvě plné popelnice jídla za supermarketem. Neváhali jsme to ládovat přímo do auta. Bylo tam asi deset kilo bůčku, párky, uzený losos, bonbony, pečivo a mnoho dalšího... V pozdním odpoledni jsme vyrazili na průzkum Mickeymouserunu. Kluci dali ještě večerní jízdu a potom jsme se strašným způsobem přejedli, měli jsme několik chodů jídla a ještě jsem nafasovala na cestu zpátky tolik, že jsem pak ještě týden z toho žila.

Ve čtvrtek ráno se bohužel rozhodlo, že se Mickey znovu nepojede, což mě dost mrzelo. Vracela jsem se tedy zpátky na Sjou a kluci mi nechali loď v kempu, kde mi ji Kajman o pár dní později vyzvedl a přivezl zpět, když byl na výletě s klienty. Plány se měnily každý den, a jak jsem měla původně jet jenom na den, neměla jsem s sebou skoro nic, takže zpět jsem stopovala jak exot s igelitkama. Ale naštěstí se zase jelo dobře, jako vždycky v Norsku.

Dalších pár dní jsem pracovala v kempu a taky jezdila Sjou s partičkou raftguidů z okolí. Na víkend se sjelo do údolí spousta hostů, konala se vodácká svatba Lenky Borovičkové, takže jsme se přejedli, opili a zatrsali na místní kapelku až do rána.

Můj norský výlet se chýlil ke konci. Pak už jsem sháněla odvoz lodi a sebe. Podařilo se mi jí poslat autem do Čech a pro sebe jsem sháněla letenku. Jenže ouha, nešla zaplatit třema různýma kartama, takže jsem musela zase drahým busem. Navíc jel až ve středu ráno a já poslala svůj spacák už domů takže fajn vyhlídka noci v Oslu bez spacáku. Měla jsem štěstí na stop a polák, co mě vzal, jel až do Osla. Vyprávěl mi, že zrovna fotí místa pro nějaký mysteriozní časopis, a že se akorát potřebuje na jednom místě zastavit. Velmi mě udivilo, když ono magické místo byla benzinka. Opravdu si jí fotil i se záchody, navíc jen na mobil. Fakt jsem to nepochopila, ale koupil mi jídlo za služební peníze, tak jsem se už na nic neptala. Pak mi ještě nabídl svůj starý spacák, který už chtěl stejně vyhodit. Rozhodně jsem neotálela tento dar přijmout. Spacák byl sice hvězdář, roztrhanej a karimatku jsem něměla, ale lepší než nic, aspoň nebudu muset spát na vlakáči.

NOrWAY from djembees on Vimeo.

Byla jsem vyložena v centru poblíž autobusáku, a tak jsem si prošla město a podél přístavu vyrazila na vyhlídnuté místo v lesíku na pláži vedle přístavu. Zalezla jsem do lesíka a doufala, že mě v noci nikdo nenavštíví. Bohužel se to nevyplnilo a zanedlouho se asi metr ode mě objevila liška. Docela mě vylekala, ale zbytek noci už mě naštěstí budila jenom zima a podařilo se mi trochu spát. Hurá, přežila jsem noc, jede se domů. Posnídala jsem poslední maliny, co jsem měla nasbírané z kempu a vyrazila jsem na busák. Jo a aby cesta domů nebyla moc normální, seděla vedle mě paní, co zabírala jeden a půl sedačky, takže taky fajn. Definitivní rozhodnutí pro letošní rok padlo už v busu. Zůstat tu déle, protože tahle nádherná země za to rozhodně stojí, i když nejezdíte pětky s prstem nose.

text: Borůvka