Když jsme se předloni na podzim vrátili společně s Vorym a Bouzinem z Indie, byli jsme pochopitelně absolutně nadšení. Ostatně jste si většinu našich zážitků mohli přečíst v HYDRU 1/13. Po návratu se samozřejmě všichni ptali na dojmy a naše nadšení a vyprávění zaselo v myslích mnohých semínko myšlenky vydat se do Indie také.

Slovo dalo slovo, ten ještě řekl tamtomu, ten by s sebou rád toho a najednou jsem před sebou měl seznam asi 15ti lidí, kteří měli seriozní zájem o podzimní výpravu do Himálaje. Po zkušenostech z předchozích výprav jsem věděl, že rozhodující bude nákup letenek, který vždy členy výpravy spolehlivě zredukuje na opravdové zájemce a stejně tomu bylo i v tomto případě. Když se v květnu vyhlásil masivní nákup, najednou začali zájemci ubývat a počet se ustálil na devíti lidech. To byla poměrně snesitelná velikost skupiny, něco jako když jedete klasicky do Norska tranzitem. V plánu jsme stejnak měli ježdění zejména džípy, takže nás bylo skoro akorát do dvou aut. V září se ještě na poslední chvíli přidal Porňas a pak už nás bylo do aut i na vodu úplně akorát.

S blížícím se termínem odletu se kupily otázky. Protože část zúčastněných neměla s většími a delšími cestami s lodí do podobných krajin žádné zkušenosti, strhly se doslova laviny otázek a odpovědí, spousty spekulací, propočty ekonomické výhodnosti jednotlivých variant a vše vyvrcholilo vzájemným zasíláním seznamu věcí, které si kdo přesně bere. A když píšu přesně, myslím tím opravdu přesně. Mistrem se ukázal být Tomík, který ještě seznam doplňoval o svoje poznámky, proč si danou věc bere právě v tomto počtu. Chvílemi to byla zábava číst: „Slipy pouze 3x, protože je stejnak nebudu nosit a kdyžtak si je přemáchnu v řece.“ a podobné hlášky. Nakonec se nám podařilo vše vybalancovat a nezbývalo než se těšit na odlet.

Odlet se nám nakonec ještě zkomplikoval, protože někteří jeli na 14 dnů, jiní na tři týdny, jiní na úplně jinou dobu, někteří letěli s loděmi, jiné bez lodí, někdo třeba z Mnichova, prostě guláš. Nakonec situace dopadla tak, že Bouzino, Vory a Porňas byli v Indii s dvoudenním předstihem a stihli tak před příjezdem zbytku skupiny, prozkoumat spodní úseky řek Mandakini a Alaknandy.

To se nám velice hodilo první den našeho výletu, kdy jsem po celonoční jízdě dorazili na oběd do River Lodge kamaráda Shalaba. Kluci už věděli, že spodek Alaknandy je bez komplikací a že ho ještě týž den stihneme. Místo relaxace u bazénu jsme tedy po vyčerpávající jízdě navázali lodě a vyrazili na první indickou vodu.

Jeepy nás vyvezly do městečka Karnaprayag, ze kterého jsem to měli asi 20 km zpět k Shalabovi do jeho základny. Hned na první peřeji bylo vidět, že síla vody nás všechny překvapila. Sice jsme tu o rok dříve na konci monzunu jezdili na mnohem větší vodě úplně v klidu, ale za ten rok člověk odvykne a letní Oetz je proti tomuhle pořád malá řeka.

Během chvíle jsme si ale všichni zvykli a další peřeje jsme si už dávali těmi náročnějšími lajnami s pořádnými vlnami. Jen u pár největších peřejí jsme z možností pánská/dámská cesta zvolili ty dámské. Víme, že tudy ještě párkrát pojedeme a tak si je necháme na příště.

Večer u Shalaba jsme byli nadšení z první jízdy a veselí ještě přispěl Bouzíno, když nám prozradil, že Vory při dopolední jízdě na spodní Mandakini vyrobil krysu. Vory sice myslel, že se to ututlá, ale v partě, kterou jsme v Indii měli, se nemohlo utajit nic.

Ještě večer jsme začali kout plány na další dny. Nějakou dobu nám trvalo, než jsme se shodli, ale nakonec se rozhodlo, že zítra vyrazíme na říčku Nandakini. Je to menší řeka, která nemá vodu příliš často a protože před pár dny sprchlo, je tu šance, že bychom tam nějakou mohli chytit. Na dotazy o charakteru řeky Shalabh odpovídá, že je to něco podobného jako nepálská Balephi Khola. Tu samozřejmě všichni důvěrně známe a tak můžeme jít v klidu spát, protože přesně víme, do čeho zítra jdeme.

Po vydatném spánku, který jsme si po náročném přesunu z letiště a úvodních dvaceti kilometrech na spodní Alaknandě opravdu zasloužili, nevstáváme úplně brzy (indické tempo už nám vydrželo po zbytek výletu) a tak budeme doufat, že k řece dorazíme zavčasu. Není to k ní sice daleko, ale vzdálenost na zdejších silnicích nic neznamená. Důležitější je čas, za jaký řidiči dokážou tuhle vzdálenost urazit. Z odhadovaných dvou hodin jsou hodiny čtyři a tak odpoledne nasedáme na horní Nandakini s tím, že budeme doufat, že to do setmění stihneme až na vybrané vysedací místo těsně nad soutokem a Alaknandou. Cestou nám ze silnice přišlo, že je v řece málo vody, ale teď když jsme u ní už to tak strašně nevypadá a vlastně bychom už ani o moc více mít nechtěli. Nebo možná trošku.

Kvůli charakteru řeky se rozdělujeme na dvě skupinky a já vyrážím v té druhé. Jsem hned o něco klidnější, protože, kdyby byl cestou nějaký mega válec, bude v něm od členů první skupinky už určitě vyprodáno a na mě nezbyde žádné místo. Nandakini si svižně teče zhruba čtyřkovými peřejemi a jen zřídkakdy vytvoří nějakou menší tišinku. Super kontinuální jízda. Člověk jen hlídá kudy má jet a řeka ho neuvěřitelnou rychlostí veze. Jsme rádi, že nás Shalabh přemluvil sem vyrazit. Vypadá to, že za pár dnů tu skutečně nebude voda a pak už bychom se sem sotva vydali. Takhle budeme mít velké zdrojnice Alaknandy kompletně sjeté.

Po chvíli plavby projíždíme městem, kde jsme jako obvykle obrovskou atrakcí a kdybychom měli všem mávajícím odpovědět na pozdrav budeme tam zdravit ještě dnes. Rychle se ztrácíme našim fanouškům z dohledu a dostáváme se do méně osídlené krajiny. Řeka teče otevřeným, ale poměrně hlubokým údolím a silnice je kdesi v kopci nad námi. Konečně jsme sami a můžeme si naplno vychutnat řeku. Ta je snad ještě lepší než na začátku. Svižně teče kontinuálními, přibližně čtyřkovými peřejemi a jen sem tam musí jeden z nás vyskočit a podívat se kudy dál.

Už by to skoro znělo jako idylka, obzvlášť kdybych ještě zmínil, že celou dobu parádně hřálo slunce, ale brzy přišly komplikace. Ve spodní části řeky je postaveno cosi jako vodní elektrárna a soustava jezů, které do ní ženou vodu. Jeden jez přenášíme, ten ještě vypadá dobře, další peřej, či spíše rozvalený jez opatrně jedeme a potom jsme nuceni ještě jednou obnášet kvůli obrovským rourám chaoticky naházeným v řece. Civilizace je prostě všude.

Pod těmito překážkami chvíli řešíme jednu náročnější peřej, u které nemůžeme ze skály nad řekou posoudit jak je vlastně ten válec na jejím konci veliký. Kontrolní jezdec ukazuje, že to jde a tak bez problémů všichni splouváme a vyrážíme dál.

Po chvíli řeka opět opouští stopy civilizace a my si užíváme nádhernou jízdu. Jsme nuceni ještě asi dvakrát prohlížet, ale jinak se jen vezeme a nevěříme, kolik nádherných peřejí sjízdných na oči může být na jedné řece. Skoro jako by tu řeku někdo vytvořil pro potřeby kajakářů.

Nakonec ani nevíme kolik jsme toho po Nandakini ujeli, ale nebylo toho málo a jeli jsme skoro až do tmy. Za tmy jsme se vrátili do Shalabovy ubikace, pojedli večerní dávku rýže a na další den si naplánovali spodní Mandakini. Další řeku, která nás měla rozhýbat před plánovanými multiday tripy. O tom ale zase příště.

foto: Bouzíno, Pepíček, Vory, Ondra Müller a Tomík Černohorský