Pozici pro svůj plán jsem měl ideální. Záboří nad Labem, kde se stékají Doubrava s Labem, a kde Labe vytváří mnoho slepých ramen, je prostě super. Takže jeden den dojedu po Labi odněkud domů, další den probrázdím slepá ramena, kde jsem už nějaký ten pátek nebyl, jeden den vyrazím po Labi do Kolína a něco třeba vyjde i na Doubravě. Jedinou vadou na kráse bylo, že nemám jinou loď než creekovku, takže to místy bude asi dřina. Ale co, aspoň budou na jaro ty objemy, jak říkají kamarádi sporťáci.

První volba padla na Labe z Přelouče až domů. Nebyla extra zima, svítilo slunce, měla to být klidná voda, tak jsem se patřičně vyletnil. Přes polartekové triko jsem hodil jen bundu s krátkým rukávem, ať se moc nespotím. Přeci budu pořád makat. Nechal jsem se odvézt k přeloučskému jezu, pozdravil jsem místní rybáře, kteří nevěřícně zírali, a vyrazil jsem do neznáma. Hned za první zatáčkou mě překvapila peřejka, kde se objevilo pár vln a potom ještě další dvě větší peřeje. Ta poslední byla docela dlouhá a našly se i pěkné vlny. Rukávy na bundě s krátkým rukávem mi brzy začaly chybět a měl jsem triko durch. Příště asi kouknu na letecké snímky i kdybych jel na rybník.

Labe se pak už doopravdy uklidnilo a jediné co mě čekalo, byla klidná voda, nekonečné zatáčky a očekávání chvaletického přístaviště, kam jsem se strašně těšil. Ještě nikdy jsem tam na lodi neprojížděl. Po zhruba hodině a půl jsem si přestal jízdu užívat a modlil jsem se ať spadne komín chvaletické elektrárny, který jsem měl pořád po levé ruce a pořád stejně daleko. Jako bych jezdil na místě. Vysvobození ale přišlo a z ničeho nic se za zatáčkou objevily rezavé larsenové konstrukce, zchátralé budovy a další artefakty oznamující začátek přístaviště ve Chvaleticích.

Pokud vám toto míst nic neříká, pak vězte, že se jedná o přístav, do kterého je Labe splavné pro velké nákladní lodě až od moře. Po vodě se sem dlouhá léta dopravovalo hnědé uhlí ze severních Čech, aby krmilo zdejší elektrárnu a také zde fungovaly loděnice, kde se vyráběly lodě pro námořní dopravu. Jako malý kluk jsem jezdíval okolo přístaviště pravidelně vlakem a sledoval, jak lodě týden po týdnu rostou. A dnes tu sedím v lodi, splněný sen.

Bohužel sláva chvaletického přístavu je ta tam. Sem tam se na vodě pohupuje nějaká zchátralá bárka. Střed řeky je zanesený bahnem a vytváří se ostrůvek. Prostor, kde se stavěly lodě je plný železného šrotu a nikde nikdo. Scéna jako z apokalyptického filmu. I tak ale zajímavý zážitek. Navíc jsem konečně minul ten elektrárenský komín a nebude se na něj už muset dívat.

Když se nabažím loděnice, pokračuji v plavbě dál. Ještě mě čeká pěkný kus. Ukrajuji další a další metry a cedule na břehu mě začínají deptat. Každou chvíli mi připomínají, jak pomalu se na svojí creekovce posouvám vpřed. Ale posouvám se. Po nějaké chvíli proplouvám hezkou „soutěskou“, kterou Labe vytvořilo při svojí cestě skrz doznívající hřeben Železných hor a pak už přichází Týnec nad Labem s Pernerovým mlýnem, Pernerovou továrnou a velikým klapkovým jezem. Bleskově přenáším a nemůžu se ani pokochat tou betonovou nádherou. Začíná se totiž stmívat a já to ještě nějaký ten kilometr mám.

Pod týneckým zdymadlem je na klidné vodě ledový škraloup a tak si chvíli hraju na ledoborec. Každý záběr pádlem, který začíná proseknutím ledu mě baví a ten zvuk, který vydává příď lodi mě hrozně baví. Možná i proto, že po zbytek dne jsem slyšel jen monotónní šplouchání pádla.

Když se blížím k soutoku s Doubravou, obdivuju nádherné červánky na obloze, ale vyfotit si je už nestihnu, to bych tady zatměl a zmrznul. Za tmy vysedám v Záboří u železničního mostu. Doběhnu domů, uvařit čaj a rozehřát se u krbu. Na rukou jsem si pořídil parádní puchýře, a doufám, že to neodstonám. Takže zítra žádná plavba po slepých ramenech. Budu radši doma tlačit cukroví a zírat tupě do bedny. Je to už taková vánoční jistota.

P.S. Pokud by se našel někdo, kdo by mi mohl darovat či levně prodat nějaký kajak vhodný na klidnou a mírně tekoucí vodu, budu mu vděčný. Příští podobné výpravy by mi to velice usnadnilo.