Den po dni projíždíme Norskem a cesta z Lofot pomalu utíká. Během řízení tak člověku myšlenky naprosto nekoordinovaně skáčou ze strany na stranu a někde mezi nimi je i Store Ula a její vodopády Nevěstin závoj nebo vodopád č. 4 pod vyhlášenou trojkombinací. Vracíme se za stálého deště do národního parku Rondane a doufáme v trochu toho slunce. Ráno nezklame a opravdu svítí. Vyrážíme na dva bezejmenné kopce, od kterých je Ula co by kamenem dohodil.

Odpoledne se za vydatného deště přidávám na poslední řeku pražské partičky, která už tu nějaký čas kočuje. Stav, ve kterém některé najdu, odpovídá bouřlivým oslavám po sjetí Flemming Fossu na spodní Raumě. Oblíkání na nasedačce je jen pro otrlé a tak nakonec jedeme v sestavě Ivoš Mrázek, Lukáš Reich, Jan „Porňas“ Kučera, Láďa „Djembees“ Hamala, Hanka Vacková a já. Už nahoře to vypadá, že řeka je fakt suchá. Ani věta „Už jsme to jeli za míň“ mě neuklidňuje, protože tak nějak tuším, že na Závoj i č. 4 bude málo vody. Možná jsem i rád.

Pomalu za sborového klení dojíždíme k povinné přenášce – Nevěstině závoji. Jdeme se podívat na hranu i na výhled do údolí. Vodopád sám o sobě je krásný, kamenitý a skoro suchý. Celé to vypadá asi takhle – 8 m čistý skok přecházející celkem nesourodou plotnou do mamutího odrazového můstku, který končí v mizerně propěněné a ne nějak obrovské laguně o dalších 12 m níž. Nádhera. Zkoušíme na to koukat ze všech možných úhlů, ale mně se to prostě nelíbí. Nějak to dnes necítím. Lukáš vypadá motivovaně, ostatně jako vždy, když jde o nějakou prasárnu. Beru loď na rameno a v duchu si nadávám. Jsem pod vodopádem a polykám vodní tříšť. Nějak vnitřně souhlasím se svým rozhodnutím, ale červíček hlodá.

Lukáš ukazuje, že pojede. Naznačuju, že by se na to měl podívat ještě odspoda. Když přijde dolů, proběhne asi následující diskuze:
„Já myslím, že by sis něco v Norsku měl nechat na příští rok!“
„Proč?”
„No, když jsi včera poslal ten Flemming, a abys měl důvod se sem vracet.“
„Tak si to dám znova.“
Ivoš s Djembeesem koukají na mě pro oporu, ale bohužel se jim jí nedostává. Sorry, kluci.
„Máme profesionálního záchranáře, signál, jde odtud celkem snadno vylézt a Lukáš má dobré pojištění. Klidně ať jede…“ Pravda je taková, že by jel stejně. Nabízím mu svoji integrálu, ale s díky odmítá a běží nahoru. Po chvíli prohlížení vidíme palec hore a jde se na věc.

Objevuje se vysoko nad námi. Rychlostí srovnatelnou s tekoucí vodou klouže přes hranu vstupního dropu. Je trošku víc vpravo než bych chtěl být já. Mizí v rozstřikující se vodě nájezdu na kopák. Skopává špičku kajaku, aby nešel na placku. Asi trošku moc. Určitě moc. Sakra moc. Jde přes řídítka. Po přistání je okamžitě katapultován z lodi. Naštěstí se v mžiku objevuje na hladině a krauluje ke břehu. Je v pořádku a to se počítá.

Najednou se ve mně něco zlomí a tak moc neváhám, beru si kajak a běžím nahoru. Po cestě ještě z Lukáše tahám moudra. Ještě rychlá prohlížečka a jdu se šprickovat. Oblíbená otázka: „Bliká?“. „Bliká!“. Odrážím se a vyjíždím po proudu.

Jediné co si říkám je, že nechci být tolik vpravo. Snažím se pohlídat si takový malý váleček asi metr nad hranou. Hrana se rychle blíží. Zpomaluju, co to jde. Přede mnou se na vteřinu otevře výhled do údolí a pak se svět rozmaže. Cítím, jak loď pode mnou akceleruje. Všude je jen bílo. Kajak jde na hranu. To asi není dobře. Mocně vylehávám. Opět letím vzduchem. Jdu na placku. Předkláním se, pádlo skládám na stranu a čekám. Pořád nic a tak čekám dál. Najednou dostanu slušnou facku přes obličej. Převracím se, ale okamžitě vím, že je vše v pořádku. Žádné zranění, jen čistá radost.

Není to paradox sjet Nevěstin závoj během svatební cesty? O moc lepší už to asi být nemůže. Díky všem za záchranu, Leonovi za půjčení lodě a hlavně Lukášovi za motivaci!